Pavel Šnajdr: Stále více mě fascinují skryté významy a souvislosti

Pavel Šnajdr: Stále více mě fascinují skryté významy a souvislosti

Brno Contemporary Orchestra založil před pěti lety dirigent Pavel Šnajdr. Hudba současných autorů pro něj není výjimečnou zvláštností, bere ji jako každodenní samozřejmou věc. A chce ji tak přibližovat také publiku. Blížící se koncert v pavilonu A na brněnském výstavišti vedl k rozhovoru o vzniku orchestru i jeho plánech. A také o soudobé hudbě vůbec.

Chystáte jako závěr a vyvrcholení této koncertní sezóny koncert na brněnském výstavišti v pavilonu A. Čí to byl nápad?
Náš dramaturg Viktor Pantůček přišel s tím, že budeme mít v této sezóně cyklus nazvaný „A“ – to se před BCO nabízí. Měli jsme koncerty Abstrakce, Angažovanost, Asimilace a teď nás čeká Aglomerace. Pavilon A byl Viktorův nápad, který souvisel s mými návrhy, co bych chtěl hrát. Viktor dokáže sdělovat neuvěřitelně zajímavé věci o místech, kterými procházíme denně. Člověk si skrze taková odhalení může uvědomit, v jakém žije prostoru. A že každé místo v sobě skrývá určitou neopakovatelnost a genialitu.

Proč hrát v pavilonu A zrovna Varèseho Pouště (Deserts) a Andriessenovu Republiku (De Staat), co mají společného s výstavištěm?
Chtěl jsem hrát Deserts a vybírali jsme pro ně z více míst – hrát je v pavilonu A byla až několikátá varianta. Desáté výročí konce války a ustavení Československé republiky vyvolalo v roce 1928 obrovské gesto tehdejší společnosti, díky níž vznikl pavilon A. Ve válce obecně se jistě dá hovořit o deficitu lidskosti, solidarity – byla to svým způsobem poušť. Ten koncert je obrazem cesty od pouště k republice. Téma zřejmě visí ve vzduchu, protože nás oslovil festival Meeting Brno, který se věnuje tématu ztracených a nalezených domovů. Náš program na výstavišti je tedy navíc závěrečným koncertem festivalu.

Brno Contemporary Orchestra jste založil v roce 2011. Co vás k tomu vůbec přivedlo?
Vrátil jsem se do Brna po osmi letech angažmá v plzeňské opeře a během té doby přestalo fungovat sdružení Ars Incognita, se kterým jsem pracoval. Když mi jeho zakladatel Ivo Medek řekl, že už ho obnovovat nechce, rozhodl jsem se jít do něčeho sám. Oslovil jsem pár lidí, zkusili jsme pár věcí – většinou ve studiu soudobé hudby na JAMU. Tam jsem narazil i na Jonáše Harmana, který tehdy dokončoval studium manažerství. Založili jsme občanské sdružení – na to musí být tři lidi, tak jsme ho nazvali àTrium. Začali jsme žádat o granty, potom jsme na sebe narazili s Viktorem Pantůčkem a teď už nám plánuje třetí sezónu.

On vám ale dramaturgii nevytvářel od začátku.
Nejdřív jsem si ji dělal sám a konzultoval jsem s Víťou Mikešem. Potom jsem ale naznal, že je lepší to nechat povolanějším. Muziky je ohromné množství a oni mají víc času ji poslouchat. Navíc se mi líbí, když dramaturgie večera vytváří další kompoziční celek. Je to taková kompozice na druhou. Samozřejmě do toho taky mluvím, nelze vždy realizovat všechny nápady, byť jsou geniální, ale jen na papíře. Musíme také zvažovat různá praktická omezení a podobně. Pracujeme na tom, aby si fajnšmekři našli v programu to svoje, objevovali si různé vztahy, ale také aby z koncertu něco měl i ten, kdo přijde jen na hudbu a nechce o ní příliš přemýšlet. Stále více mě fascinují skryté významy a souvislosti, proto si této dramaturgické práce stále více vážím a obdivuji ji.

Jaké máte sám za sebe hudební sklony?
Odjakživa jsem nebyl příliš vyhraněný člověk. Snad je to tím, že jsem Blíženec, nevím. Mám rád různost, a čím jsem starší, tím víc mě zajímají vztahy mezi na první pohled nesouvisejícími jevy. Stávám se tolerantnější k výběru a přísnější ke vztahům a jejich vypovídací hodnotě. Moje zaměření–nezaměření, ten široký záběr, mi v tom pomáhá. Obecně mám raději temperamentní a dynamické věci, i když je rád vystřídám meditativnějšími polohami, jako byl třeba Jin Ondřeje Štochla. Z takových polarit potom vznikají další významy.

Jak přicházejí do BCO hudebníci?
Někdy pod jemnějším nebo i tvrdším nátlakem, někdy spontánně, někdy náhodou… i když já na náhody nevěřím. 

A jak se vytváří osobitý projev orchestru, v němž hudebníci nejsou na stálo?
Každý projekt soudobé hudby vyžaduje jiné obsazení. To je základní problém, kdy si nemůžete ustavit stabilní těleso. Může ale být stabilní do té míry, že si buduje určitý okruh spolupracujících lidí. Ten se samozřejmě vyvíjí – já jsem do toho ani nešel s myšlenkou, že budu s někým pracovat navěky. Říkal jsem si, že to zkusíme a uvidíme. Pořád na sebe vzájemně reagujeme a vztahy se tříbí. Máme však základní obsazení, které sestává ze smyčcového kvinteta, kompletních dechů po jednom (dřeva i žestě), klavír, bicí, na které se nabalují další hráči podle potřeby daného programu.

Takže máte v orchestru stálé a spolehlivé opory…
Rád bych zde vyzvedl práci Lukáše Mika – houslisty, koncertního mistra BCO. Budování smyčcové sekce je především jeho zásluha. O spoustu věcí se nemusím vůbec starat – nejspíš by to ani nebylo dobré. Romana Mazáková, Michal Vojáček – dva za všechny, to jsou opory dechové části BCO. Lidi v orchestru považuju za partnery a kolegy, od kterých se mohu spoustu věcí naučit a řeším s nimi všechno na demokratické bázi. Doufám, že se to na naší sehranosti začíná projevovat. Navíc je výhodou, že si hráči nejsou navzájem cizí, vždyť se takřka denně spolu profesně setkávají v orchestru ND Brno a Filharmonie Brno, kde většina z nich působí.

Berete uvádění soudobé hudby i jako vymezování se vůči mainstreamu?
Tak vůbec neuvažuju, vlastně ani nevím, co si pod slovem mainstream představit. Pro každého to znamená něco jiného. Soudobá hudba mě baví a zajímá, i když netvrdím, že všemu rozumím. Ale to je smysl takové činnosti, taky se něco naučit. Když Viktor přijde s nějakou věcí, tak si občas říkám: „Co s tím budeme dělat?“ a třeba mi ani nesedí. Ale jak se do ní nořím dál a dál, tak jí začnu rozumět a pak mě zajímá, jak ji předat lidem. Aby jí taky porozuměli. A o to, myslím, při interpretaci jde – nabídnout nějaký názor, pohled na věc. Pro někoho nemusí být „správný“, ale to už je riziko podnikání.

Byl jste členem brněnského sdružení skladatelů Bezmocná hrstka. Co se s ním stalo?
Bezmocně jsme se rozpustili. Byli jsme silný ročník na kompozici – Zdeněk Král, Mario Buzzi, Marcela Vocílková, Dan Dlouhý a já. Uspořádali jsme ročníkový koncert, který zaujal i naše profesory. Byli jsme každý úplně jiný a ta pestrost dohromady celkem fungovala. Označení Bezmocná hrstka byl nápad Zdeňka Krále. Měli jsme potom pár koncertů, vydali jsme i CD. Na naší pestrosti jsme ale mohli stavět ve studentských podmínkách. Jakmile jsme se rozprchli do světa, tak jsme měli každý jiné zájmy a různorodost sama o sobě není nosný program. Jak sdružení přirozeně vzniklo, tak i přirozeně zaniklo. 

Dirigoval jste a dirigujete v operních divadlech, což jsou zřejmě nejkonvenčnější hudební instituce na světě. Není od nich k soudobé hudbě trochu daleko?
Možná proto mám potřebu nějaké kompenzace. Kompozici jsem vystudoval, takže asi cítím i nějakou povinnost se soudobé hudbě věnovat. A uvádět ji ve známost – záměrně neříkám popularizovat. Prostě lidem ukázat, že je to normální. A mám velmi pozitivní reakce i od návštěvníků řekněme v horní části věkového spektra, o kterých se rádo mluví jako o konzervativních. Z toho mám obrovskou radost.

Koneckonců mnoho skladatelů považovaných za autory neposlouchatelné hudby už dávno nežije.
Jasně. Teď hrála Filharmonie Brno Schönbergovu komorní symfonii, což je více než sto let stará skladba, a mnohým posluchačům to přišlo jako ohromná avantgarda. Podle mě je to romantický manýrismus, i když je zbytečné to škatulkovat.

Během Adamsovy symfonie na stejném koncertě nějací lidé i ostentativně opustili sál.
Ale proč ne? To je dobře, když hudba vyvolává reakce. Nemusí za každou cenu šokovat, ale neměla by jen tak projít okolo. Zažil jsem rozporuplné reakce i na našich koncertech.

Držet při životě orchestr je dost náročné i finančně. Kde na to berete?
Kde se dá. Samozřejmě jsme vděční za granty a občas nám něco zbyde z festivalových honorářů. Tady musím zase zmínit Jonáše Harmana, který se o finanční stránku věci stará. Bez něj by náš orchestr nebyl, vede v patrnosti všechny finanční i autorskoprávní záležitosti.

To je přece další handicap soudobé hudby – autorská práva na notový materiál. Noty na Dvořáka jsou proti tomu o mnoho dostupnější. Není to nefér?
To je finančně ze všeho nejnáročnější. Nakladatelství a autoři ale taky musí z něčeho žít.

Myslel jsem, že je to nefér vůči té hudbě, autorům ani nakladatelstvím jejich práva neberu.
Potkal jsem se v porotě nějaké sborové soutěže s Terezou Válkovou, manželkou vedoucího Czech Ensemble Baroque Romana Válka. Říkala mi, že nás má ráda, protože to máme ještě horší než oni. Děláme nepopulární věci a ještě za ně musíme platit. Samozřejmě smlouváme a když jsou někde neústupní, tak ty autory nehrajeme. V jednom nakladatelství chtěli za sedmiminutovou skladbu patnáct tisíc, to je pro nás neúnosné. A jinde získáme půlhodinovou symfonii od uznávaného autora za čtyři a půl tisíce i s poštovným z USA.

Takže provozování soudobé hudby stojí spoustu peněz, chodí na ni málo lidí a tím pádem nemá ani pozornost médií…
Pokud ji nezabalíte do jiných bombastických akcí, což my neděláme.

Ale koncert v pavilonu A v sobě přece obsahuje kus vnějšího efektu.
To se nedá úplně opominout, jako lidé jsme tak nastavení. Když si vezmu třeba křesťanství, tak jeho jádro je v Kristově oběti. A teď k tomu je to množství architektury, obrazů a dalších velkolepých věcí, bez nichž by náboženství klidně mohlo existovat. Ale pro někoho je ta nástavba důležitá. A navíc je to sice pozlátko, ale vznikly díky němu velké umělecké hodnoty. Nechci je asketicky zavrhovat, ale jde mi o to, aby ty vnější věci nebyly prvoplánové. Pavilon A je obrovské, honosné gesto, ale já ho považuju za čistý kumšt. Je to jako katedrála, která člověka obohatí a přidá k jádru věci další dimenzi.

Může mít vůbec současný skladatel úspěch s hudbou, která není k filmu nebo počítačové hře?
Znám takové skladatele. Třeba Erkki-Sven Tüür se tím živí docela solidně a zájem o něj je. Důležité je vytrvat.

Já znám taky skladatele, kteří se hudbou živí. Teď jde o to, jestli se živí psaním symfonií nebo hudby k večerníčkům. I když třeba dobře napsanou.
Já bych nechtěl rozdělovat hudbu na vážnou a populární. Snad bych ji dělil podle obsahu… i když ona i ta populární má co říct. Jak z toho ven?

Máte už hotovou příští sezónu?
Bude v ní šest až sem koncertů, tentokrát od „B“ – Božské, Brno, Blázen a tak dále. Zůstáváme také součástí katalogu Filharmonie Brno, což nás těší a Filharmonii za to děkujeme. Mario Buzzi pro nás píše skladbu na objednávku, jako sólisté s námi budou hrát houslista Milan Paľa a Vilém Veverka na hoboj. A samozřejmě taky naše programy ve vile Tugendhat.

Jak moc jste zahrnutí pod brněnskou filharmonii, co to obnáší?
Především jde o doplnění filharmonické nabídky, kde zajišťujeme soudobou abonentní řadu. Zároveň však fungujeme jako naprosto samostatný autonomní subjekt. Velký bonus potom pro nás představuje tato spolupráce v tom, že lze naše předplatné i vstupenky na jednotlivé koncerty zakoupit také ve filharmonickém předprodeji. Také jsme zaznamenali, že někteří naši posluchači se o nás dověděli právě ze zmíněné brožury.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu vystoupil ve středu 9. března Brno Contemporary Orchestra. Asimilace – Koncert pro lidi byl třetím pořadem ze čtyřdílného Cyklu A, součástí večera bylo i první uvedení Koncertu pro vibrafon a komorní soubor Ondřeje Štochla.  více

Professor Bad Trip Fausta Romitelliho je hudební obraz stavu po užití halucinogenů podaný ve třech přednáškách. Brno Contemporary Orchestra sáhl po opravdu výjimečné kompozici a pokusil se vytvořit ojedinělou a mimořádnou událost – především po hudební a po technické stránce to i vyšlo.  více

Soudobou a romantickou hudbu měly na programu poslední dva koncerty letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby.  více

Třetí abonentní koncert Brno Contemporary Orchestra, nazvaný případně Hodiny minulosti, byl zároveň posledním z řady orchestrálních koncertů BCO v sezóně 2014/2015. Bilance, jakési ohlížení, zhodnocení, tak představovala symbolický jednotící prvek ve více rovinách.  více

Pravidelné koncerty Brno Contemporary Orchestra ve vile Tugendhat mají stálou dramaturgii. I při malé kapacitě improvizovaného koncertního prostoru tak má umožněnou účast větší množství posluchačů, které bezpochyby přitahuje souznění hudby s atraktivním prostředím. V souvislosti se zaměřením orchestru na soudobou hudbu se jedná o dramaturgii velmi krotkou, je to spíš decentní úvod do hudby 20. století. Daří se ale vyvolávat ducha autentické produkce. Hudební večírek u Tugendhatů, tedy moderně uvažujících lidí meziválečného období, mohl mít právě takovou podobu.  více




V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

V sobotu večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který sem vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska, zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

Nejčtenější

Kritika

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více