Barokní ozvěny na zámku v Miloticích

21. červen 2013, 0:45

Barokní ozvěny na zámku v Miloticích

Komorní pěvecký koncert na zámku v Miloticích na mě do značné míry zapůsobil jako afterparty po vynikající Calisto v Mikulově. Roli v tom samozřejmě hrála účast Tomáše Krále, ale především stejné období, z nějž pocházel repertoár. Vrcholnou monodii první poloviny sedmnáctého století jsme v Miloticích měli před sebou v té nejčistší podobě. Pouze zpěv, dvě theorby (nebo theorba a barokní kytara), účinkující v malém freskovém sále opravdu na dosah ruky.

Tady bych hned řekl, že hlas Roberty Invernizzi byl na takovou blízkost možná až příliš velký. Krásně zacházela s emocemi a afekty, jejich ztvárnění bylo přímočaré, zmocňovala se jich jakoby zvenku a otevřeně. Ve forte ale bylo intenzity jejího hlasu opravdu až moc (seděl jsem ve druhé řadě). Rozhodně se ale neztrácela dynamická a barevná pestrost, pianissima jí zněla bezvadně. Tomáš Král má oproti Robertě Invernizzi mnohem lyričtější projev, chápe se interpretovaných skladeb spíš zevnitř. Bylo nesmírně poučné sledovat, jak mohou oba zcela rozdílné přístupy existovat vedle sebe v bezprostřední blízkosti, konfrontovat se a zároveň doplňovat. Koncert tím také vyzněl – i když možná zcela nechtěně – jako diskuse o správné interpretaci staré hudby a připomínka, že na to není jeden recept. Při rozdílnosti obou pěvců jsem o to víc ocenil, jak mají výrazově srovnaná dueta. Nebylo jich mnoho, ale bylo poznat, že se na nich pracovalo. Nechci opomíjet Jana Krejču ani Craiga Marchitelliho, ale zároveň nechci předstírat, že se nějak vyznám ve hře na theorbu. Z obecného muzikantského hlediska bylo jejich souhře sotva co vytknout.

V pořadu koncertu se střídali nejen účinkující, ale především afekty (nebo chcete-li nálady) jednotlivých čísel. Večer byl pestrý a držel publikum v pozornosti. První dvě skladby přednesl Tomáš Král téměř bez přerušení, na středně rychlou Occhi, occhi miei cari (Oči mé předrahé) navázala Amor tu m'hai pur (Amore, přece jsi mě dostal). Spojení dvou vytvořilo něco jako mnohem pozdější árii s rychlým závěrem – strettou. Následující dvě skladby interpretovala Roberta Invernizzi – byla to Strana armonia d’amore (Podivuhodná harmonie lásky) s ohňostrojem ozdob v závěru a Son ruinato (Jsem zničen) – pocitově vlastně zcela otočená dvojice oproti úvodu. Při vší chvále, kterou jsem na její zpěv uvedl, musím ale také říct, že jí nezněly dobře sykavky. Přesněji řečeno syčely opravdu o hodně víc, než bych si u nekompromisně špičkového výkonu představoval. Následoval delší blok složený z díla G. G. Kapspergera. Uvedla ho instrumentální dvojice PassacagliaBallo – opět vážný úvod s prosvětleným vyústěním. Trojice Alma che fai (Co tropíš, duše), Disperato dolore (Zoufalá bolesti) a Tuo piangendo i miei passati tempi (Kráčím oplakáveje své minulé časy) byla zjasněná dlouhým zdobením závěrečného slova speranza (naděje). První půli uzavřela Poi ch'è tolto è la lingua (Protože jazyk je zbaven moci), kterou přednesli oba interpreti společně.

Druhou část koncertu otevřela Ninna nanna (Ukolébavka!), Roberta Invernizzi předvedla bezvadná pianissima a schopnost i v nejtišší dynamice zřetelně vyjadřovat emoce, občas se ale dostávala pod tón. Krásnou práci s barvou hlasu předvedla v následujících L’Eraclito Amoroso (Zamilovaný Herakleitos) a Mi fà rider la speranza (Ta naděje je mi k smíchu). Tomáš Král se ve druhé polovině téměř nedostal sólově ke slovu, program byl přece jen zaměřen na hostující hvězdu. Jedinou výjimkou byla O, perdutti diletti (Ach, zmizelé radosti). Roberta Invernizzi poté provedla ještě Folle è ben chi si crede (Je blázen, kdo si myslí) a Voglio di vita uscir (Z žití chci uniknout). Na závěr zaznělo ve společném provedení obou pěvců Viver tra pianti (Žití mezi nářky). V duetu jsme vyslechli i přídavek O come sei gentile (Jak jsi krásná) Claudia Monteverdiho.

Krásný koncert zaznamenával Český rozhlas, záznam bude vysílán ve čtvrtek 18. července 2013 ve 21.20 v rámci pořadu Musica Antiqua. Diváci byli proto žádáni o vypnutí mobilních telefonů důrazněji než jindy. Málokomu z nich ale došlo, že by nemuseli hlučet vůbec, tedy ani cvakat spouštěmi fotoaparátů – jeden dobrák si dokonce ani nevypnul blesk (agenturní fotograf se krčil v koutě a fotil jen v pauzách, jak sami vidíte). To samozřejmě není jen problém Milotic, děje se to prakticky všude. Concentus Moraviae dělá ohromnou práci, nevymlouvá se na nezkušené publikum a učí jej na maloměstských štacích poslouchat hudbu na nejvyšší úrovni. Jsem přesvědčený, že festival už se pomalu dostává do postavení, kdy by své publikum mohl začít také nenápadně učit, jak se na takových koncertech chovat.

Roberta Invernizzi – soprán, Tomáš Král – baryton, Craig Marchitelli, Jan Krejča – theorba. Giovanni Felice Sances (1600 – 1679): Occhi, occhi miei cari, Benedetto Ferrari (1603–1681): Amor tu m'hai pur, Giulio Romano (1551–1680): Strana armonia d’amore, Benedetto Ferrari: Son ruinato appassionato, Giovanni Girolamo Kapsperger (1580–1651): Passacaglia, Ballo, Alma che fai, Disperato dolore, Tuo piangendo i miei passati tempi, Camillo Orlandi: Poi ch'è tolto è la lingua, Giovanni Girolamo Kapsperger: Ninna Nanna, Barbara Strozzi (1619–1677): L’Eraclito Amoroso, Mi fà rider la speranza, Giovanni Felice Sances: O, perduti diletti fiamme, Tarquinio Merula (1595–1665): Folle è ben chi si crede, Claudio Monteverdi: Voglio di vita uscir, Giovanni Felice Sances: Viver tra pianti. 17. 6. 2013, Kyjov, Milotice, zámek, Freskový sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Foto Jiří Sláma

Hodnocení autora: 80 %

Komentáře

Reagovat
  captcha

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes komorní obsazení orchestru a loutkovou inscenaci jsme viděli velké hudební divadlo. Zámecký sál v Mikulově ožil uvedením barokní opery La Calistovíce

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více


Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více

Hudební dráha houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské připomíná pohyb po spirále. Před cimbálovou muzikou, v níž byla řadovou členkou, dala před více než deseti lety spolupráci v duu s Jiřím Plockem. Poté hrála lidové písně sama s looperem, její první samostatné album Nězachoď slunečko bylo skutečně sólové, nicméně s mnoha hosty. A nyní vydává další „svou“ desku, tentokrát ovšem jako kapelnice nové skupiny, velmi kompaktně a pestře znějícího tria. Mimochodem fakt, že slovo TRIO je na obalu alba – na rozdíl od jmen členů – uvedeno velkými písmeny, zdůrazňuje, že jde opravdu o desku kapelní a nikoli sólovou. V této skutečnosti se skrývá jak největší síla, tak některé drobné slabiny nahrávky.  více

Nejen na hudební návrat do počátku sladkých šedesátek sází nová rodinná komedie Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Od víkendové premiéry ji uvádí činohra Národního divadla v Brně. Živá sedmičlenná kapela přímo na jevišti tvoří zvukovou i dějovou kulisu až sentimentální cesty v čase zpět. Staří budou na sladká „sixties“ nejen přes muziku dojatě vzpomínat, malí si tuto dekádu budou objevovat. A právě na to novinka režiséra Martina Františáka sází.  více

Prologem listopadových ozvěn brněnského JazzFestu byl středeční koncert čtyřčlenné hvězdné formace kolem kytaristy Johna Scofielda.V Sono Centru tak pokračovalo jejich pětitýdenní evropské turné na podporu nového alba Country For Old Men vydaného letos v září.  více

Sopranistka Maida Hundeling, která v loňské sezoně debutovala kupříkladu v Metropolitní opeře v New Yorku, se po roce vrací do Janáčkovy opery. Pěvkyně známá z předních operních scén po celém světě se v Brně znovu uvede v roli Tosky ve stejnojmenné Pucciniho opeře. Inscenace zdejšího uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zaujala už při premiéře. Režisér ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky roku 1800 s příběhem jedné z jejích mimořádných představitelek ve druhé polovině minulého století – operní superstar Marie Callas. Jak napsala kritika, vzniklo divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. V hlavních rolích této brněnské inscenace excelovala zejména Maida Hundeling.  více

I když skupina Květy stojí a padá s autorskou tvorbou a nenapodobitelným hlasovým projevem Martina E. Kyšperského, k jejímu zvuku neodmyslitelně patří barevný doprovod Aleše Pilgra. Jeho bicí, perkuse a nejrůznější ozvučené předměty dotvářejí hravý svět Martinovými jakoby snových obrazů. Jenže Aleš měl také představy o vlastní tvorbě, která se Květům do koncepce nevešla. A tak odložil bicí, vzal do ruky kytaru a před deseti lety vydal sólové album Nos na stůl, prazáklad dnešní skupiny Biorchestr.  více

Z možných zaměření festivalu Janáček Brno v jeho nynější podobě vyniká především operní část. Směs domácích, tuzemských i zahraničních inscenací, jakkoliv stále nepočetná, přinesla ojedinělé divácké prožitky. Málokdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že jednoznačně nejskvělejšími počiny budou domácí inscenace. Ne vždy se bohužel náročné inscenační počiny na zdejším jevišti udrží po skončení festival. Zatímco si v nadcházejícím prosinci můžeme ve dvou reprízách připomenout předloňskou inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka, jeho mimořádně působivé ztvárnění Bartókova Modrovouse a Schönbergova Očekávání, hororové dvojice víc než sto let starých, a přesto stále znepokojivě drásavých oper, se tuto neděli na prknech Janáčkova divadla objeví naposled. Jakkoliv to může znít sugestivně, tuto příležitost by si opravdu nikdo neměl nechat ujít.  více

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.  více

Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.  více

Hudební komedii Limonádový Joe připravilo na muzikálové scéně Městské divadlo Brno. Na zdejší velké jeviště se tak o víkendu vrátil jeden z nejoblíbenějších poválečných hrdinů, který česká pódia brázdí už do roku 1944. Kontury nesmrtelnosti mu dal v roce 1964 geniální film, jehož repliku nyní ovšem nečekejte. Divadelní verze jednak obsahuje mnohem více písniček, ale i scénář je v některých momentech a ve finálním řešení jiný než mimořádná celuloidová verze. Nová inscenace režiséra Petra Gazdíka známý titul přetavila do rozevláté výpravné muzikálové šou, která se ke slavnému snímku nehlásí. Novinka se naopak díky originálnímu humoru a způsobu jeho používání snaží klestit cestu samozřejmě přes všechny zlidovělé hlášky k vlastní a legitimní inscenační verzi.  více

Hudební skladatel Leoš Janáček patří k brněnským fenoménům. Projekt Janáčkovo Brno představuje skladatele v několika fázích. Jednou z nich je právě aktualizovaná aplikace Leoš Janáček, která mapuje místa jeho působení a obsahuje úryvky děl.  více

Bokomara Luboše Javůrka sice nikdy nepatřila na naší folkové scéně k absolutní špičce, ale dlouhodobě si udržuje pozici solidní kapely, jejíž melodické písně mají potenciál oslovit široké publikum. Více než kapela je Bokomara značka, za kterou se vejdou různé Javůrkovy projekty – od písničkářského dua s Petrou Šanclovou až po – dnes už dlouholetý – společný koncertní program s Naďou Urbánkovou.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více