Barokní ozvěny na zámku v Miloticích

21. červen 2013, 0:45

Barokní ozvěny na zámku v Miloticích

Komorní pěvecký koncert na zámku v Miloticích na mě do značné míry zapůsobil jako afterparty po vynikající Calisto v Mikulově. Roli v tom samozřejmě hrála účast Tomáše Krále, ale především stejné období, z nějž pocházel repertoár. Vrcholnou monodii první poloviny sedmnáctého století jsme v Miloticích měli před sebou v té nejčistší podobě. Pouze zpěv, dvě theorby (nebo theorba a barokní kytara), účinkující v malém freskovém sále opravdu na dosah ruky.

Tady bych hned řekl, že hlas Roberty Invernizzi byl na takovou blízkost možná až příliš velký. Krásně zacházela s emocemi a afekty, jejich ztvárnění bylo přímočaré, zmocňovala se jich jakoby zvenku a otevřeně. Ve forte ale bylo intenzity jejího hlasu opravdu až moc (seděl jsem ve druhé řadě). Rozhodně se ale neztrácela dynamická a barevná pestrost, pianissima jí zněla bezvadně. Tomáš Král má oproti Robertě Invernizzi mnohem lyričtější projev, chápe se interpretovaných skladeb spíš zevnitř. Bylo nesmírně poučné sledovat, jak mohou oba zcela rozdílné přístupy existovat vedle sebe v bezprostřední blízkosti, konfrontovat se a zároveň doplňovat. Koncert tím také vyzněl – i když možná zcela nechtěně – jako diskuse o správné interpretaci staré hudby a připomínka, že na to není jeden recept. Při rozdílnosti obou pěvců jsem o to víc ocenil, jak mají výrazově srovnaná dueta. Nebylo jich mnoho, ale bylo poznat, že se na nich pracovalo. Nechci opomíjet Jana Krejču ani Craiga Marchitelliho, ale zároveň nechci předstírat, že se nějak vyznám ve hře na theorbu. Z obecného muzikantského hlediska bylo jejich souhře sotva co vytknout.

V pořadu koncertu se střídali nejen účinkující, ale především afekty (nebo chcete-li nálady) jednotlivých čísel. Večer byl pestrý a držel publikum v pozornosti. První dvě skladby přednesl Tomáš Král téměř bez přerušení, na středně rychlou Occhi, occhi miei cari (Oči mé předrahé) navázala Amor tu m'hai pur (Amore, přece jsi mě dostal). Spojení dvou vytvořilo něco jako mnohem pozdější árii s rychlým závěrem – strettou. Následující dvě skladby interpretovala Roberta Invernizzi – byla to Strana armonia d’amore (Podivuhodná harmonie lásky) s ohňostrojem ozdob v závěru a Son ruinato (Jsem zničen) – pocitově vlastně zcela otočená dvojice oproti úvodu. Při vší chvále, kterou jsem na její zpěv uvedl, musím ale také říct, že jí nezněly dobře sykavky. Přesněji řečeno syčely opravdu o hodně víc, než bych si u nekompromisně špičkového výkonu představoval. Následoval delší blok složený z díla G. G. Kapspergera. Uvedla ho instrumentální dvojice PassacagliaBallo – opět vážný úvod s prosvětleným vyústěním. Trojice Alma che fai (Co tropíš, duše), Disperato dolore (Zoufalá bolesti) a Tuo piangendo i miei passati tempi (Kráčím oplakáveje své minulé časy) byla zjasněná dlouhým zdobením závěrečného slova speranza (naděje). První půli uzavřela Poi ch'è tolto è la lingua (Protože jazyk je zbaven moci), kterou přednesli oba interpreti společně.

Druhou část koncertu otevřela Ninna nanna (Ukolébavka!), Roberta Invernizzi předvedla bezvadná pianissima a schopnost i v nejtišší dynamice zřetelně vyjadřovat emoce, občas se ale dostávala pod tón. Krásnou práci s barvou hlasu předvedla v následujících L’Eraclito Amoroso (Zamilovaný Herakleitos) a Mi fà rider la speranza (Ta naděje je mi k smíchu). Tomáš Král se ve druhé polovině téměř nedostal sólově ke slovu, program byl přece jen zaměřen na hostující hvězdu. Jedinou výjimkou byla O, perdutti diletti (Ach, zmizelé radosti). Roberta Invernizzi poté provedla ještě Folle è ben chi si crede (Je blázen, kdo si myslí) a Voglio di vita uscir (Z žití chci uniknout). Na závěr zaznělo ve společném provedení obou pěvců Viver tra pianti (Žití mezi nářky). V duetu jsme vyslechli i přídavek O come sei gentile (Jak jsi krásná) Claudia Monteverdiho.

Krásný koncert zaznamenával Český rozhlas, záznam bude vysílán ve čtvrtek 18. července 2013 ve 21.20 v rámci pořadu Musica Antiqua. Diváci byli proto žádáni o vypnutí mobilních telefonů důrazněji než jindy. Málokomu z nich ale došlo, že by nemuseli hlučet vůbec, tedy ani cvakat spouštěmi fotoaparátů – jeden dobrák si dokonce ani nevypnul blesk (agenturní fotograf se krčil v koutě a fotil jen v pauzách, jak sami vidíte). To samozřejmě není jen problém Milotic, děje se to prakticky všude. Concentus Moraviae dělá ohromnou práci, nevymlouvá se na nezkušené publikum a učí jej na maloměstských štacích poslouchat hudbu na nejvyšší úrovni. Jsem přesvědčený, že festival už se pomalu dostává do postavení, kdy by své publikum mohl začít také nenápadně učit, jak se na takových koncertech chovat.

Roberta Invernizzi – soprán, Tomáš Král – baryton, Craig Marchitelli, Jan Krejča – theorba. Giovanni Felice Sances (1600 – 1679): Occhi, occhi miei cari, Benedetto Ferrari (1603–1681): Amor tu m'hai pur, Giulio Romano (1551–1680): Strana armonia d’amore, Benedetto Ferrari: Son ruinato appassionato, Giovanni Girolamo Kapsperger (1580–1651): Passacaglia, Ballo, Alma che fai, Disperato dolore, Tuo piangendo i miei passati tempi, Camillo Orlandi: Poi ch'è tolto è la lingua, Giovanni Girolamo Kapsperger: Ninna Nanna, Barbara Strozzi (1619–1677): L’Eraclito Amoroso, Mi fà rider la speranza, Giovanni Felice Sances: O, perduti diletti fiamme, Tarquinio Merula (1595–1665): Folle è ben chi si crede, Claudio Monteverdi: Voglio di vita uscir, Giovanni Felice Sances: Viver tra pianti. 17. 6. 2013, Kyjov, Milotice, zámek, Freskový sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Foto Jiří Sláma

Hodnocení autora: 80 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes komorní obsazení orchestru a loutkovou inscenaci jsme viděli velké hudební divadlo. Zámecký sál v Mikulově ožil uvedením barokní opery La Calistovíce

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více