Barokní ozvěny na zámku v Miloticích

21. červen 2013, 0:45

Barokní ozvěny na zámku v Miloticích

Komorní pěvecký koncert na zámku v Miloticích na mě do značné míry zapůsobil jako afterparty po vynikající Calisto v Mikulově. Roli v tom samozřejmě hrála účast Tomáše Krále, ale především stejné období, z nějž pocházel repertoár. Vrcholnou monodii první poloviny sedmnáctého století jsme v Miloticích měli před sebou v té nejčistší podobě. Pouze zpěv, dvě theorby (nebo theorba a barokní kytara), účinkující v malém freskovém sále opravdu na dosah ruky.

Tady bych hned řekl, že hlas Roberty Invernizzi byl na takovou blízkost možná až příliš velký. Krásně zacházela s emocemi a afekty, jejich ztvárnění bylo přímočaré, zmocňovala se jich jakoby zvenku a otevřeně. Ve forte ale bylo intenzity jejího hlasu opravdu až moc (seděl jsem ve druhé řadě). Rozhodně se ale neztrácela dynamická a barevná pestrost, pianissima jí zněla bezvadně. Tomáš Král má oproti Robertě Invernizzi mnohem lyričtější projev, chápe se interpretovaných skladeb spíš zevnitř. Bylo nesmírně poučné sledovat, jak mohou oba zcela rozdílné přístupy existovat vedle sebe v bezprostřední blízkosti, konfrontovat se a zároveň doplňovat. Koncert tím také vyzněl – i když možná zcela nechtěně – jako diskuse o správné interpretaci staré hudby a připomínka, že na to není jeden recept. Při rozdílnosti obou pěvců jsem o to víc ocenil, jak mají výrazově srovnaná dueta. Nebylo jich mnoho, ale bylo poznat, že se na nich pracovalo. Nechci opomíjet Jana Krejču ani Craiga Marchitelliho, ale zároveň nechci předstírat, že se nějak vyznám ve hře na theorbu. Z obecného muzikantského hlediska bylo jejich souhře sotva co vytknout.

V pořadu koncertu se střídali nejen účinkující, ale především afekty (nebo chcete-li nálady) jednotlivých čísel. Večer byl pestrý a držel publikum v pozornosti. První dvě skladby přednesl Tomáš Král téměř bez přerušení, na středně rychlou Occhi, occhi miei cari (Oči mé předrahé) navázala Amor tu m'hai pur (Amore, přece jsi mě dostal). Spojení dvou vytvořilo něco jako mnohem pozdější árii s rychlým závěrem – strettou. Následující dvě skladby interpretovala Roberta Invernizzi – byla to Strana armonia d’amore (Podivuhodná harmonie lásky) s ohňostrojem ozdob v závěru a Son ruinato (Jsem zničen) – pocitově vlastně zcela otočená dvojice oproti úvodu. Při vší chvále, kterou jsem na její zpěv uvedl, musím ale také říct, že jí nezněly dobře sykavky. Přesněji řečeno syčely opravdu o hodně víc, než bych si u nekompromisně špičkového výkonu představoval. Následoval delší blok složený z díla G. G. Kapspergera. Uvedla ho instrumentální dvojice PassacagliaBallo – opět vážný úvod s prosvětleným vyústěním. Trojice Alma che fai (Co tropíš, duše), Disperato dolore (Zoufalá bolesti) a Tuo piangendo i miei passati tempi (Kráčím oplakáveje své minulé časy) byla zjasněná dlouhým zdobením závěrečného slova speranza (naděje). První půli uzavřela Poi ch'è tolto è la lingua (Protože jazyk je zbaven moci), kterou přednesli oba interpreti společně.

Druhou část koncertu otevřela Ninna nanna (Ukolébavka!), Roberta Invernizzi předvedla bezvadná pianissima a schopnost i v nejtišší dynamice zřetelně vyjadřovat emoce, občas se ale dostávala pod tón. Krásnou práci s barvou hlasu předvedla v následujících L’Eraclito Amoroso (Zamilovaný Herakleitos) a Mi fà rider la speranza (Ta naděje je mi k smíchu). Tomáš Král se ve druhé polovině téměř nedostal sólově ke slovu, program byl přece jen zaměřen na hostující hvězdu. Jedinou výjimkou byla O, perdutti diletti (Ach, zmizelé radosti). Roberta Invernizzi poté provedla ještě Folle è ben chi si crede (Je blázen, kdo si myslí) a Voglio di vita uscir (Z žití chci uniknout). Na závěr zaznělo ve společném provedení obou pěvců Viver tra pianti (Žití mezi nářky). V duetu jsme vyslechli i přídavek O come sei gentile (Jak jsi krásná) Claudia Monteverdiho.

Krásný koncert zaznamenával Český rozhlas, záznam bude vysílán ve čtvrtek 18. července 2013 ve 21.20 v rámci pořadu Musica Antiqua. Diváci byli proto žádáni o vypnutí mobilních telefonů důrazněji než jindy. Málokomu z nich ale došlo, že by nemuseli hlučet vůbec, tedy ani cvakat spouštěmi fotoaparátů – jeden dobrák si dokonce ani nevypnul blesk (agenturní fotograf se krčil v koutě a fotil jen v pauzách, jak sami vidíte). To samozřejmě není jen problém Milotic, děje se to prakticky všude. Concentus Moraviae dělá ohromnou práci, nevymlouvá se na nezkušené publikum a učí jej na maloměstských štacích poslouchat hudbu na nejvyšší úrovni. Jsem přesvědčený, že festival už se pomalu dostává do postavení, kdy by své publikum mohl začít také nenápadně učit, jak se na takových koncertech chovat.

Roberta Invernizzi – soprán, Tomáš Král – baryton, Craig Marchitelli, Jan Krejča – theorba. Giovanni Felice Sances (1600 – 1679): Occhi, occhi miei cari, Benedetto Ferrari (1603–1681): Amor tu m'hai pur, Giulio Romano (1551–1680): Strana armonia d’amore, Benedetto Ferrari: Son ruinato appassionato, Giovanni Girolamo Kapsperger (1580–1651): Passacaglia, Ballo, Alma che fai, Disperato dolore, Tuo piangendo i miei passati tempi, Camillo Orlandi: Poi ch'è tolto è la lingua, Giovanni Girolamo Kapsperger: Ninna Nanna, Barbara Strozzi (1619–1677): L’Eraclito Amoroso, Mi fà rider la speranza, Giovanni Felice Sances: O, perduti diletti fiamme, Tarquinio Merula (1595–1665): Folle è ben chi si crede, Claudio Monteverdi: Voglio di vita uscir, Giovanni Felice Sances: Viver tra pianti. 17. 6. 2013, Kyjov, Milotice, zámek, Freskový sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Foto Jiří Sláma

Hodnocení autora: 80 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes komorní obsazení orchestru a loutkovou inscenaci jsme viděli velké hudební divadlo. Zámecký sál v Mikulově ožil uvedením barokní opery La Calistovíce

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více


Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více