Mezi přátelstvím, láskou a smrtí. Gilgameš a Enkidu, Dido a Aeneas

14. květen 2016, 10:23

Mezi přátelstvím, láskou a smrtí. Gilgameš a Enkidu, Dido a Aeneas

Poslední premiéra Janáčkovy opery v této sezóně proplula divadlem jako luxusní loď pro inteligentní cestující. Hrdiny oratoria Bohuslava Martinů a barokní opery Henryho Purcella vnitřně sblížil motiv cesty do neznáma. Navenek je spojilo poctivé hudební nastudování, fantastický sbor a působivý scénický design.

Bílá scéna začíná už v prostoru pro orchestr a končí modře nasvíceným obzorem za průsvitnou stěnou. Opona je od začátku roztažená, přicházejícím divákům se neskrývá vůbec nic. Málem se sami stávají účastníky představení, které má teprve začít. Na jevišti je několik účinkujících, harfa a klavír. Kostýmovaný orchestr nastupuje jako první aktér děje na jeviště, teprve na pokyn dirigenta sestupuje na svá místa. Luxusní plavba za neznámým cílem může začít. Mytický hrdina Gilgameš nachází přítele Enkidu, ale s jeho smrtí přicházejí také otázky konečnosti lidského života. Královna Kartága Dido se zamiluje do Aenea prchajícího z dobyté Tróje. Aeneas ale musí z vůle bohů opustit Didonu, ta ho sama posílá pryč a volí dobrovolnou smrt.

Mezi operou Dido a Aeneas a oratoriem Epos o Gilgamešovi se lépe hledají rozdíly než paralely. I když zůstane stranou nějakých 260 let, která uplynula mezi vznikem obou děl, pořád je toho od sebe dělí hodně. Martinů skrze sumerský epos přemýšlí o smrti, jeho úvahy mají i v hudbě až meditativní ráz. Proti nim stojí příběh z Vergilovy Aeneidy, který libretista Nahum Tate zkoncentroval do vyhrocených dramatických situací. Jejich charakter má rozpětí od námořnické písničky až po lamento opuštěné královny Dido.

Martinů nechává otázky po smyslu smrti a věčnosti otevřené. Purcellova řeč je proti němu přímočará a jasná. Spojit obě díla do jednoho večera je pozoruhodný záměr a režisérovi Jiřímu Heřmanovi se v Janáčkově opeře podařil i věrohodně naplnit. Jen tak mimochodem tím po Hrách o Marii připravil další excelentní předváděčku pro brněnský operní sbor.

Epos o GilgamešoviDido a Aeneas jsou díla poháněná dopředu právě sborovými pasážemi. Sbor Janáčkovy opery v nich opět připomněl, že má kvalitu koncertního tělesa. To není nic běžného ani v těch nejlepších operních divadlech. Navíc je bez problémů schopen i náročných hereckých a pohybových akcí. Sbormistr Pavel Koňárek připravil dirigentům obou částí večera i režisérovi perfektní materiál.

O hudební nastudování se podělili šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović a specialista na starou hudbu Václav Luks. Orchestr hrál dynamicky a věcně, paradoxně si lépe poradil s druhou, barokní částí večera. Epos o Gilgamešovi je pochopitelně mnohem složitější partitura a příležitostí k nepřesnostem je v ní habaděj. Marko Ivanović vedl provedení s přiměřeným důrazem na dramatické akcenty. Dílo jich nemá mnoho, ale Ivanović z něj po této stránce vytáhl maximum. Orchestr má solidní základ a oporu ve smyčcích, barvě by prospěla pestřejší dřeva.

Proměna zvuku od Martinů k Purcellovi byla zlomová, ale nikoli drastická. Lví podíl na tom měly právě spolehlivě hrající smyčce. Jejich obsazení nebylo zcela totožné s Gilgamešem – zvládnout takovou stylovou proměnu se stejnými lidmi by asi ani nebylo prakticky možné. Václav Luks si ze svého domovského Collegia 1704 přivedl asistentku i hráče bassa continua. Od jeho spolehlivého výkonu se odvíjel i čistý a rytmicky spolehlivý projev smyčcových nástrojů. Tóny tvořené bez vibrata na moderních nástrojích dávají pozoruhodný výsledek. Orchestrálnímu zvuku v první i druhé části ohromně prospělo zvýšené orchestřiště, mnozí diváci jistě uvítali i to, že vidí na dirigenta.

dido-a-aeneas-2016-05-brno-marek-olbrzymek-002 dido-a-aeneas-2016-05-brno-marek-olbrzymek-003 dido-a-aeneas-2016-05-brno-marek-olbrzymek-005 epos-o-gilgamesovi-2016-05-brno-marek-olbrzymek-001 epos-o-gilgamesovi-2016-05-brno-marek-olbrzymek-002 epos-o-gilgamesovi-2016-05-brno-marek-olbrzymek-004

Nešlo ale jen o zvědavé nahlížení do orchestru, v Brně obvykle téměř neviditelného v hluboké díře. Jiří Heřman využívá prostor největšího divadelního jeviště v České republice takřka požitkářským způsobem. Jako by byl jeho rozměry i vzdušností úplně okouzlený a nemohl se jich nasytit. I dlouholetí návštěvníci Janáčkova divadla možná žasnou, jak je „jejich“ divadlo velké a co všechno umožňuje. Nejde přitom o hříčky s technickými možnostmi, ale o využití prostoru ve všech rozměrech. Včetně jeho hloubky ještě zdůrazněné tím, že do sebe scéna zahrnuje i místo pro orchestr.

Spojujícím živlem inscenace je voda. Moře, které se na prázdném obzoru pojí s oblohou, i vana v luxusním apartmánu královny Dido. Model plachetnice ve vitríně i nádherná loď, která veze všechny do neznáma. Pofidérním útočištěm jsou dvě terária po stranách jeviště – jejich suchopár ale evokuje spíš průhledné hroby než bezpečí.

Rozpustilá námořnická písnička z Purcellovy opery je najednou něco víc než lehkomyslný popěvek. Při odjezdu je vždy potřeba utišit ty, kteří zůstávají na břehu. Ale každý život je plavba, ze které není návratu. A zkušenost, kterou lidská duše na cestě získá, je nesdělitelná. Ať už se jedná o cestu do podsvětí nebo za jinou vzdálenou povinností.

Scénické provedení působilo jako jednotný celek navržený s funkcionalistickou důsledností. Žádné ozdoby, ale jasné linie. Scéna Dragana Stojčevskiho si víceméně vystačila s bílou, barvy jí dodávala světla Daniela Tesaře. Temný charakter Eposu o Gilgamešovi se projasnil v Didoně a Aeneovi. Podíl na tom měl kromě samotných světel i dramatičtější pohyb účinkujících a kostýmy Alexandry Gruskové. Role Gilgameše a Enkidu byly zdvojené tanečníky. V Eposu režie poněkud zazdila scénu s kurtizánou, Jiří Heřman dával přednost důstojnému pohybu před dramatem někdy i proti hudbě. Vstup vypravěče dramatický spád Didony a Aenea také spíš zdržel.

V pěveckém obsazení se sešly hlasy vyrovnané kvality, charakteristické a odpovídající rolím. V obou částech večera zpíval velmi dobře David NyklVáclav Čížek. Andrea Široká se jako Kurtizána v Eposu na jevišti poněkud ztrácela, jako Belinda ale ožila a bylo jí najednou všude plno. Markéta Cukrová dala Didoně ušlechtilý smutek bez sentimentu. Aeneas je vlastně malá role, Jiří Brückler jí ale stihl vtisknout osobitý charakter. Výrazný byl i Jiří Hájek jako Gilgameš. Sopranistky Jana Tajovská KrajčovičováEva Štěrbová i kontratenorista Karol Bartosiński se prosadili jak pěvecky, tak komediálním herectvím. Vybrousit by celkově zasloužila angličtina. Z tohoto hlediska je dobře, že vypravěč Ondřej Biravský mluvil česky.

Epos o GilgamešoviDido a Aeneas se sice vydaly na plavbu do neznáma, ale inscenace neplavala na vodě a netonula v nejistotě. Vedla ji jasná divadelní vize usazená na pevném hudebním základu.

Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi, libreto skladatel. Hudební nastudování – Marko Ivanović. Baryton / Gilgameš: Jiří Hájek, Bas / Otec / Enkidu: David Nykl, Tenor / Lovec / Enkidu: Václav Čížek, Soprán / Kurtizána: Andrea Široká, Vypravěč: Ondřej Biravský.
Henry Purcell: Dido a Aeneas, libreto Nahum Tate. Hudební nastudování – Václav Luks., Dido: Markéta Cukrová, Belinda: Andrea Široká, Druhá žena: Eva Štěrbová, Aeneas: Jiří Brückler, Čaroděj: David Nykl, První čarodějnice: Jana Tajovská Krajčovičová, Druhá čarodějnice, Duch v podobě Mercura: Karol Bartosiński, První námořník: Václav Čížek.
Režie: Jiří Heřman, scéna: Dragan Stojčevski, kostýmy: Alexandra Grusková, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Jan Kodet, dramaturgie: Patricie Částková, sbormistr: Pavel Koňárek. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 13. května 2016, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Osudy nešťastné královny Dido a hrdiny Gilgameše na sebe navážou ve společném provedení děl Henryho Purcella a Bohuslava Martinů. Propojení barokní opery s hudbou 20. století chystá Janáčkova opera jako poslední premiéru sezóny. Především o barokní části představení jsme mluvili s Václavem Luksem, renomovaným interpretem staré hudby, zakladatelem a dirigentem sdružení Collegium 1704.    více

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.  více

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více

Barokní hudba se do vily Stiassni hodí stejně jako nazdobené vybavení, které do funkcionalistické stavby naaranžoval usedlý vkus paní domu. Po malé teoretické úvaze se ale dostaví praxe, v níž se ukáže opravdová funkčnost takové architektury: dokáže do sebe jako přirozenou součást vtáhnout úplně všechno. Třeba italské kantáty Georga Friedricha Händela.  více

Debut tenoristy Pavla Černocha v Brně byl kdysi hodně nenápadný. Jako součást dětské Kantilény si publikum z jeviště sotva někoho zapomatuje, s vedlejšími rolemi v Kouzelné flétně se díry do světa také nedělají. Od začátků už ale uplynulo pár let, Pavel Černoch je stabilní součástí světového operního dění a rád by s velkými rolemi zdolal i Metropolitní operu. Do Brna se letos v prosinci vrátí s prvním velkým galakoncertem své kariéry.  více




Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Návratem do Janáčkova divadla po třech letech a s první předzvěstí nadcházejících oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vstoupila Filharmonie Brno do nového roku tradičním, v historii již 65. novoročním koncertem. Pro tuto příležitost si vybrala program vskutku noblesní a patřičný, korunovaný evropsky proslavenou Ódou na radost. Celý slavnostní večer se odehrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.  více

Původně to měly být instrumentální demonahrávky jen tak pro radost. Nakonec z toho vznikl jeden z nejambicióznějších hudebních projektů, na kterých se kdy podíleli brněnští muzikanti. Album King’n’doom s účastí velkých hvězd západoafrické hudby už znají posluchači rádií v Senegalu a jeho tvůrci, Pavel Šmíd a Martin Piro z brněnského studia a vydavatelství Rustical Records, dostávají pozvánky na velké festivaly u nás i za hranicemi.  více

V adventním čase se Czech Ensemble Baroque uvedl svátečním programem, jehož jádrem byly duchovní písně Adama Michny z Otradovic a pásmo barokních koled z českých kancionálů v úpravě Martina Jakubíčka. Středeční vystoupení doplnila sonáta Nicolase Chédevilla v podání Michaely Koudelkové, Marka Čermáka a Dalibora Pimka. Zpěvní část provedli Czech Ensemble Baroque Quintet ve složení Pavla Radostová, Tereza Válková, Lucie Netušilová Karafiátová, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka za doprovodu osmičlenného Czech Ensemble Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Romana Válka. Při koncertu soubor pokřtil své nejnovější CD Super Flumina Babylonis Františka Xavera Richtra.  více

V záplavě předvánočních hudebních akcí (včetně těch bezplatných na všech náměstích) se ta, s níž přišel Cotatcha Orchestra s hostující zpěvačkou Mar Vilasecou z Barcelony, rozhodně neztratila. Pestrý koktejl českých barokních pastorel, amerických vánočních písní a starobylé katalánské koledy měl ve víceméně zaplněném sále Husy na provázku odezvu.  více

Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

Nejčtenější

Kritika

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více