Rózinky. Nekonečná radost a dychtivost dětství

Rózinky. Nekonečná radost a dychtivost dětství

Kateřině Mičkové se povedlo napsat písničky, které jsou současně moderní i pevně zakotvené v tradici. Z toho, co se podařilo na albu zachytit, by posluchač vůbec neodhadoval, že dcery Mičkovy na novou píseň zpravidla reagují slovy „no fuj“.

Rózinky jsou dívčí folková skupina, která působí od září 2012 při ZUŠ Veselí nad Moravou. Tvoří ji deset děvčat, které vede maminka dvou z nich, učitelka Kateřina Mičková. Ta je také autorkou písní. V bookletu alba, které Rózinky natočily přímo ve své domovské škole, vysvětluje: „Děvčata jsou všechna z Kozojídek, malé vesničky sousedící s Veselím. Rózinky se už od prvních dnů svého života účastnily veškerého kulturního života obce. Nejdříve v kočárcích, ale velmi brzy v krojích či různých kostýmech dle požadavků akcí, do nichž jsme je my – maminky zpěvačky – a kamarádky zapojily.“ Sama Kateřina Mičková do školy jako učitelka nastoupila právě v roce 2012 a skupinu z žaček oficiálně sestavila. „Cítila jsem, že s tělesem, které mělo v mých rukách vzniknout, se nechci zabývat folklorem, i když se to ode mě asi čekalo – jsem jím odchovaná, stále obklopená, mám k němu vřelý vztah a aktivně se mu věnuji. Chtěla jsem zkusit i něco jiného. Lákaly mě dětské písně. Ale protože mě svět písní, které jsou už vydány, někým vlastněny a autorsky chráněny, trochu děsil, rozhodla jsem se psát své vlastní. Nikdy předtím jsem to nedělala a vůbec jsem nevěděla, jestli to budu umět. Nicméně se mi v tom světě slovíček a radostného podupkávání zalíbilo.“ – Delší citace je na místě – nejen proto, že je vždy zajímavé nahlédnout pod pokličku tvorby písní, ale i proto, že Rózinky se právě tímto přístupem k tvorbě stávají zajímavými i mimo svou školu, vesnici nebo region jižní Moravy.

„Skloubit představu o obsahu sdělení s hlasovými dispozicemi a muzikantskými schopnostmi deseti malých holek bývá někdy složité,“ vysvětluje Mičková téměř omluvně, ale omlouvat se není zač. Dokonce z toho, co se podařilo na albu zachytit, by posluchač vůbec neodhadoval, že dcery Mičkovy na novou píseň zpravidla reagují slovy „no fuj“ a že na zkouškách celé kapely bývá reakce „většinou podobná“. Z toho, jak se dívky písniček zhostily, sálá radost, bezprostřednost a – tam, kde malé zpěvačky přece jen malinko přehrávají – roztomilost.

Psaní písní pro děti je opravdu náročná disciplína a mnozí si na ní vylámaly zuby. Už kvůli odvaze bychom měli před Kateřinou Mičkovou smeknout. Jenže písničky, které skládá, vůbec nejsou špatné. Některé sice mají předvídatelné – až kolovrátkové – melodie (Školomilná), ale to k tvorbě pro děti tak nějak patří. Celek, i díky pestrým aranžím, nejen neuráží, ale poslouchá se velmi příjemně. Děvčata mimochodem nehrají jen na obligátní „hudebkové“ nástroje – flétny zobcové a příčné, house, akordeon, violoncello – ale také na vozembouch, kazoo nebo v poslední době velmi populární ukulele. Dospělí muzikanti se na albu podíleli jen minimálně – kromě učitele Jiřího Kováře na klavír je to pouze ve dvou písních opět Kateřina Mičková (housle, respektive kytara). Jinak je vše v rukou a hrdlech mladých muzikantek a zpěvaček.

Čím mě však album opravdu nadchlo, jsou témata písní a jejich zpracování. Kateřině Mičkové se totiž povedlo napsat písničky, které jsou současně moderní i pevně zakotvené v tradici. Projevuje se to už ve formě – na albu vedle sebe zazní obecná čeština i infinitivy končící na „‑i“, archaismy („zhúbce“) i nejsoučasnější výrazy („dovča“), výrazy moravské („mama a tata“) i silně nemoravské („nemůže se nikdo mejlit“). Příznačná je „archaicko-současná“ věta „Nepotkáš holek, kluků, všichni jsou na Facebooku“. Ruku v ruce s formou jde i obsah: Na jednu stranu témata, která mohla zajímat děti před sto lety stejně jako dnes. Obraz dvou „mladých“ líbajících se pod jabloní a kolem dovádějících zvědavých děvčat v Ukecaném ptáčkovi je takřka archetypální („Už to bude, už se budou líbat!“). Dívenka se sirkami je léty prověřený andersenovský příběh. Co Čech, to muzikant je vtipně pojatý exkurz do životopisů našich předních skladatelů. Já se ptám je docela obyčejná písnička pro děti o světě plném zázraků (zpívající ptáci, padající déšť, zlaté obilí). Proti tomu stojí například píseň Školomilská o vysněných povoláních (od farářky až po šoubyznys: „Po vzoru tatínků založit skupinku, zpívat a hrát jako Rammstein!“) nebo Tuzemská dovolená, píseň o tom, že nejlepší je to na Mácháči, protože v cizině „vzduchem lítaj mouchy tse-tse“. Jeden zajímavý detail: Rózinky sice nehrají folklor (a když z něj mají v písni Co Čech, to muzikant citovat, zahrají úryvek z jednoho z největších hitů od Čechomoru), ale v některých momentech odkazují k práci na poli, což je jedno ze základních témat nejen moravských lidových písní. Tíseň zahrádkáře je například skladbička o problému, který i na začátku 21. století trápí obyvatele jihomoravského venkova – o boji s mandelinkou bramborovou. „Zespodu listu každý den larvy, když ho rozmáčknu, prsty to zbarví,“ popisují děvčata nepříjemnou zkušenost, kterou jako malý prožíval i autor tohoto článku.

Nejvýraznější momenty alba? Velmi se povedl Ukecaný ptáček (včetně „divadelních“ vsuvek), výborní jsou Bubáci (jedna z nejvýraznějších melodií alba) a velmi mě bavily úvodní verše dějepisné písně 863 („V zemi zvané Morava, kde pohan snídal pohana“). Ale album Rózinek je silné a hodné pozornosti jako celek. Zasadíme-li je do širšího kontextu tvorby pro děti, mají blízko k laskavé a přitom chytré tvorbě Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka (píseň Lenivá letní mi zní opravdu velmi svěrákovsky) a tvoří protipól drsnějším písním Kašpárka v rohlíku nebo „vracejícího se Pískomila“.

Kateřina Mičková v bookletu píše, že albem chtěla „zachytit nekonečnou radostnost a dychtivost dětství“. Povedlo se to a Rózinky snad budou mít jednou nač vzpomínat. Je pravděpodobné, že se budou už za pár let věnovat jiné hudbě a jiným aktivitám („Už to nebudou malé veselé školačky, ale slečny,“ správně píše jejich učitelka a matka dvou z nich). Ale třeba bude tato aktivita na ZUŠ Veselí pokračovat a přijde nová generace Rózinek a vzniknou nové písničky. Kateřina Mičková by s psaním rozhodně neměla přestávat.

Rózinky, vydavatel: Indies Happy Trails 2014. 13 skladeb, celková stopáž: 41:16

Komentáře

Reagovat
  • Vláďa Myšák Žalkovský

    6. květen 2015, 18:09
    písniočky Rózinek slýchám často na Ptroglase a m,oc se mi líbí, je možné objednat jejich CD na dobírku'? Rád pošlu celou adresu.Vláďa Myšák Žalkovský
    • Helena

      11. leden 2016, 14:38
      Klepni na adresu http://www.indies.eu/alba/2502/rozinky/ a pak si objednej, platíš hotově, třeba jako dobírku.

Dále si přečtěte

BomBarďákovy písničky jsou dětské, ale nikoliv dětinské, nedělají z dětí hlupáky, ale baví se s nimi jako s rovnocennými partnery.  více

Jsou to písničky, ale zpěv v nich skoro není. Jsou tam elektrické kytary a bicí, ale rock to není. Je tam banjo, ale country to teprve není. Texty napsali undergroundoví básníci, ale underground to taky není. Jsou to Děti kapitána Morgana a jejich poslední album Mami, proč jsi nezůstala v Africe.  více

Biorchestru se i tentokrát většinou daří vybalancovat originalitu aranží, tedy alternativní složku, a složku „popovou“ – líbivost jako východisko, se kterým se dál pracuje. S hudební hravostí korespondují i texty písní.  více


Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více

Muzikál Ženy na pokraji nervového zhroucení vznikl na základě výtečného stejnojmenného filmu Pedra Almodóvara. A jeho londýnská verze z roku 2015 hojně obráží tuzemská jeviště. Předloni titul uvedli v Chebu, na sklonku loňského roku v Brně a Praze, letos jej chystají v Liberci. Jak dopadlo jeho brněnské provedení v Městském divadle Brno?  více

Nebývá zvykem, že by se konzervatoristé angažovali v samostatně organizovaných ansámblech. Jeden takový však v loňském roce z brněnské konzervatoře vzešel a směle se etabluje školskému systému a kulturnímu průmyslu trochu navzdory. Mladí prostě chtějí hrát. Chamber Symphony Orchestra Brno se brněnskému publiku úspěšně představil v premiéře v květnu 2017 Mahlerovou symfonií Titánů. Ve své druhé koncertní sezóně soubor pokračoval v komorní interpretaci druhou symfonií Johannese Brahmse. Potřetí v Brně orchestr vystoupil 3. ledna při novoročním koncertu v katedrále sv. Petra a Pavla. Samostatné komorní těleso standardně spolupracuje s dirigentem Stanislavem Kummerem. Pro recenzovaný koncert bylo doplněno o několik hostujících hráčů a taktovky se tentokráte chopil dirigent a skladatel Jiří Najvar. Ten vedle Koncertu pro flétnu Wolfganga Amadea Mozarta a Magnificat Johna Ruttera uvedl v premiéře také svou kompozici La preghiera di Capodanno.  více

S jazzmanem Janem Konopáskem, který 29. prosince 2017 oslavil 86. narozeniny, jsme se spřátelili, když dostal v roce 2016 Cenu Gustava Broma a přijel si ji převzít na jeden z koncertů Jazzfestu v Sono Centru. Jazzová legenda, mezinárodně uznávaný barytonsaxofonista, zřejmě poslední žijící aktér elitních zakladatelských těles českého moderního jazzu po 2. světové válce se ukázal jako vynikající vypravěč. Jeho muzikantská dráha je velmi pestrá a je základem připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Galén.  více

Pokud jste navštívili novoroční koncert brněnské filharmonie v očekávání seriózní, rigorózně slavností, přitom uměřené a distingované zábavy, pravděpodobně jste odcházeli vrcholně nespokojeni. V rozčarování jste si možná stěžovali, spílali a mumlali: co to bylo za dirigentovy taneční kreace, proč se tleskalo do rytmu Radeckého marše a především – proč nám jen nutili zpívat? A ta dramaturgie! Minulý rok alespoň Smetana, ale letos? Samé valčíčky a polky, operety a šlehačky! Jestli nejste zahořklý škarohlíd, je vysoká pravděpodobnost, že jste po boku Filharmonie Brno s lehkostí a rozverností vtančili do roku 2018.  více

Julia Ulehla je americká zpěvačka, pravnučka Vladimíra Úlehly, moravského vědce a sběratele lidových písní, autora legendární knihy Živá píseň. Julia společně se svým manželem, kytaristou s arménskými kořeny Aramem Bajakianem, někdejším spoluhráčem Lou Reeda nebo Diany Krall, založila skupinu Dálava, ve které netradičním způsobem zpracovávají moravský folklor. Natočili už druhé album s názvem The Book Of Transfiguration a právě o něm jsme s Julií a Aramem rozmlouvali během jejich nedávného pobytu v Brně.  více

Brněnskou pasáž Alfa včera zaplnila hudba. Již po jedenácté zde byla udena Česká vánoční mše Hej, mistře. Akce opět proběhla ve spolupráci HaDivadla a kavárny Švanda. Orchestr a zpěváci pod taktovkou Joela Hány vystoupí také dnes ve 22:00. A jak to včera v pasáži vypadalo? Přinášíme vám krátkou fotoreportáž.  více

Na festival Blues Alive do Šumperka pravidelně jezdí Andrzej Matysik, šéfredaktor polského magazínu Twój Blues. Když jsem se jej letos zeptal, co ho na české scéně v poslední době nejvíce zaujalo, bez váhání odpověděl: Band Of Heysek! Mladá brněnská kapela – funguje od roku 2015 – učarovala nejen polským odborníkům, ale i vyprodanému šumperskému domu kultury. Letošní ročník našeho největšího bluesového festivalu totiž toto syrové trio z jižní Moravy otevíralo.  více

První adventní neděli se ve Veselí nad Moravou uskutečnil koncert k 65. výročí založení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN). Toto hudební těleso tvoří pro mnohé nerozlučnou dvojici právě s Českým rozhlasem Brno. Orchestr vznikl v roce 1952 pro potřeby rozhlasu ze dvou důvodů: k vytvoření archivu kvalitních hudebních nahrávek i hraní živých koncertů po celém světě. Nahrávky BROLNu na starých LP deskách byly pro mnoho „folkloristů“ jedním z prvních setkání s tímto druhem umění. BROLN přinášel umělecky hodnotné úpravy lidových písní a vytvořil trend, který je aktuální dodnes.  více

Program třetí adventní neděle v podání orchestru Ensemble Opera Diversa s výpomocí sesterského tělesa – sboru Ensemble Versus – se nesl ve znamení moderní soudobé tvorby. V Konventu Milosrdných bratří zazněly skladby O antifony pro baryton a smyčce a Magnificat pro sbor a smyčce od dvorního skladatele ansámblu Ondřeje Kyase a Sonata da chiesa skladatele Jaroslava Štastného-Pokorného, komponujícího pod uměleckým pseudonymem Peter Graham. Sólistou večera byl barytonista Roman Hoza, představení řídila dirigentka Gabriela Tardonová. Koncert v přímém přenosu vysílal Český rozhlas Vltava a další stanice sítě Eurorádia. Hudba se tak dostala až k posluchačům Španělského, Sárského, Estonského, Švédského, Portugalského, Hessenského, Dánského, Řeckého, Islandského, Slovinského a Britského (BBC) rozhlasu.  více

Operní soubor byl nucen hledat kvůli uzavření Janáčkova divadla náhradní místo. Obrovský prostor pavilonu P na Výstavišti se ukázal být, soudě podle sobotní premiéry, pro novou inscenaci Gounodova Fausta a Markétky skutečným požehnáním. Režisér Jiří Heřman se scénografem Pavlem Svobodou, světelným designérem Danielem Tesařem a choreografem Janem Kodetem stvořili jedinečné, svébytné a velmi působivé dějiště zřetelně vyprávěného příběhu, abstraktního a konkrétního zároveň.  více

Hudebně dramatický experiment o hudbě, životě a strastech skladatelek doby baroka uvedl v premiéře 14. prosince v sále Místodržitelského paláce v Brně soubor Musica Poetica. Jeho zakladatelkou i iniciátorkou nového projektu je zpěvačka, harfenistka a muzikoložka Jana Janků, která se tvorbě skladatelek 17. a 18. století věnuje kontinuálně od své diplomové práce věnované Francesce Caccini. Společně s Musicou Poetickou, s níž působí na poli poučené interpretace již od roku 1998, natočila i CD Barokní ženy. Vosvětě zapomínaných autorek pokračuje dnešním stejnojmenným dramatickým projektem. Soubor tak připravil umělecko-edukativní představení příjemného dramatického projevu a zajímavého scénáře bohatého na životopisná data tří významných žen z oblasti hudby.  více