Rózinky. Nekonečná radost a dychtivost dětství

Rózinky. Nekonečná radost a dychtivost dětství

Kateřině Mičkové se povedlo napsat písničky, které jsou současně moderní i pevně zakotvené v tradici. Z toho, co se podařilo na albu zachytit, by posluchač vůbec neodhadoval, že dcery Mičkovy na novou píseň zpravidla reagují slovy „no fuj“.

Rózinky jsou dívčí folková skupina, která působí od září 2012 při ZUŠ Veselí nad Moravou. Tvoří ji deset děvčat, které vede maminka dvou z nich, učitelka Kateřina Mičková. Ta je také autorkou písní. V bookletu alba, které Rózinky natočily přímo ve své domovské škole, vysvětluje: „Děvčata jsou všechna z Kozojídek, malé vesničky sousedící s Veselím. Rózinky se už od prvních dnů svého života účastnily veškerého kulturního života obce. Nejdříve v kočárcích, ale velmi brzy v krojích či různých kostýmech dle požadavků akcí, do nichž jsme je my – maminky zpěvačky – a kamarádky zapojily.“ Sama Kateřina Mičková do školy jako učitelka nastoupila právě v roce 2012 a skupinu z žaček oficiálně sestavila. „Cítila jsem, že s tělesem, které mělo v mých rukách vzniknout, se nechci zabývat folklorem, i když se to ode mě asi čekalo – jsem jím odchovaná, stále obklopená, mám k němu vřelý vztah a aktivně se mu věnuji. Chtěla jsem zkusit i něco jiného. Lákaly mě dětské písně. Ale protože mě svět písní, které jsou už vydány, někým vlastněny a autorsky chráněny, trochu děsil, rozhodla jsem se psát své vlastní. Nikdy předtím jsem to nedělala a vůbec jsem nevěděla, jestli to budu umět. Nicméně se mi v tom světě slovíček a radostného podupkávání zalíbilo.“ – Delší citace je na místě – nejen proto, že je vždy zajímavé nahlédnout pod pokličku tvorby písní, ale i proto, že Rózinky se právě tímto přístupem k tvorbě stávají zajímavými i mimo svou školu, vesnici nebo region jižní Moravy.

„Skloubit představu o obsahu sdělení s hlasovými dispozicemi a muzikantskými schopnostmi deseti malých holek bývá někdy složité,“ vysvětluje Mičková téměř omluvně, ale omlouvat se není zač. Dokonce z toho, co se podařilo na albu zachytit, by posluchač vůbec neodhadoval, že dcery Mičkovy na novou píseň zpravidla reagují slovy „no fuj“ a že na zkouškách celé kapely bývá reakce „většinou podobná“. Z toho, jak se dívky písniček zhostily, sálá radost, bezprostřednost a – tam, kde malé zpěvačky přece jen malinko přehrávají – roztomilost.

Psaní písní pro děti je opravdu náročná disciplína a mnozí si na ní vylámaly zuby. Už kvůli odvaze bychom měli před Kateřinou Mičkovou smeknout. Jenže písničky, které skládá, vůbec nejsou špatné. Některé sice mají předvídatelné – až kolovrátkové – melodie (Školomilná), ale to k tvorbě pro děti tak nějak patří. Celek, i díky pestrým aranžím, nejen neuráží, ale poslouchá se velmi příjemně. Děvčata mimochodem nehrají jen na obligátní „hudebkové“ nástroje – flétny zobcové a příčné, house, akordeon, violoncello – ale také na vozembouch, kazoo nebo v poslední době velmi populární ukulele. Dospělí muzikanti se na albu podíleli jen minimálně – kromě učitele Jiřího Kováře na klavír je to pouze ve dvou písních opět Kateřina Mičková (housle, respektive kytara). Jinak je vše v rukou a hrdlech mladých muzikantek a zpěvaček.

Čím mě však album opravdu nadchlo, jsou témata písní a jejich zpracování. Kateřině Mičkové se totiž povedlo napsat písničky, které jsou současně moderní i pevně zakotvené v tradici. Projevuje se to už ve formě – na albu vedle sebe zazní obecná čeština i infinitivy končící na „‑i“, archaismy („zhúbce“) i nejsoučasnější výrazy („dovča“), výrazy moravské („mama a tata“) i silně nemoravské („nemůže se nikdo mejlit“). Příznačná je „archaicko-současná“ věta „Nepotkáš holek, kluků, všichni jsou na Facebooku“. Ruku v ruce s formou jde i obsah: Na jednu stranu témata, která mohla zajímat děti před sto lety stejně jako dnes. Obraz dvou „mladých“ líbajících se pod jabloní a kolem dovádějících zvědavých děvčat v Ukecaném ptáčkovi je takřka archetypální („Už to bude, už se budou líbat!“). Dívenka se sirkami je léty prověřený andersenovský příběh. Co Čech, to muzikant je vtipně pojatý exkurz do životopisů našich předních skladatelů. Já se ptám je docela obyčejná písnička pro děti o světě plném zázraků (zpívající ptáci, padající déšť, zlaté obilí). Proti tomu stojí například píseň Školomilská o vysněných povoláních (od farářky až po šoubyznys: „Po vzoru tatínků založit skupinku, zpívat a hrát jako Rammstein!“) nebo Tuzemská dovolená, píseň o tom, že nejlepší je to na Mácháči, protože v cizině „vzduchem lítaj mouchy tse-tse“. Jeden zajímavý detail: Rózinky sice nehrají folklor (a když z něj mají v písni Co Čech, to muzikant citovat, zahrají úryvek z jednoho z největších hitů od Čechomoru), ale v některých momentech odkazují k práci na poli, což je jedno ze základních témat nejen moravských lidových písní. Tíseň zahrádkáře je například skladbička o problému, který i na začátku 21. století trápí obyvatele jihomoravského venkova – o boji s mandelinkou bramborovou. „Zespodu listu každý den larvy, když ho rozmáčknu, prsty to zbarví,“ popisují děvčata nepříjemnou zkušenost, kterou jako malý prožíval i autor tohoto článku.

Nejvýraznější momenty alba? Velmi se povedl Ukecaný ptáček (včetně „divadelních“ vsuvek), výborní jsou Bubáci (jedna z nejvýraznějších melodií alba) a velmi mě bavily úvodní verše dějepisné písně 863 („V zemi zvané Morava, kde pohan snídal pohana“). Ale album Rózinek je silné a hodné pozornosti jako celek. Zasadíme-li je do širšího kontextu tvorby pro děti, mají blízko k laskavé a přitom chytré tvorbě Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka (píseň Lenivá letní mi zní opravdu velmi svěrákovsky) a tvoří protipól drsnějším písním Kašpárka v rohlíku nebo „vracejícího se Pískomila“.

Kateřina Mičková v bookletu píše, že albem chtěla „zachytit nekonečnou radostnost a dychtivost dětství“. Povedlo se to a Rózinky snad budou mít jednou nač vzpomínat. Je pravděpodobné, že se budou už za pár let věnovat jiné hudbě a jiným aktivitám („Už to nebudou malé veselé školačky, ale slečny,“ správně píše jejich učitelka a matka dvou z nich). Ale třeba bude tato aktivita na ZUŠ Veselí pokračovat a přijde nová generace Rózinek a vzniknou nové písničky. Kateřina Mičková by s psaním rozhodně neměla přestávat.

Rózinky, vydavatel: Indies Happy Trails 2014. 13 skladeb, celková stopáž: 41:16

Komentáře

Reagovat
  • Vláďa Myšák Žalkovský

    6. květen 2015, 18:09
    písniočky Rózinek slýchám často na Ptroglase a m,oc se mi líbí, je možné objednat jejich CD na dobírku'? Rád pošlu celou adresu.Vláďa Myšák Žalkovský
    • Helena

      11. leden 2016, 14:38
      Klepni na adresu http://www.indies.eu/alba/2502/rozinky/ a pak si objednej, platíš hotově, třeba jako dobírku.

Dále si přečtěte

BomBarďákovy písničky jsou dětské, ale nikoliv dětinské, nedělají z dětí hlupáky, ale baví se s nimi jako s rovnocennými partnery.  více

Jsou to písničky, ale zpěv v nich skoro není. Jsou tam elektrické kytary a bicí, ale rock to není. Je tam banjo, ale country to teprve není. Texty napsali undergroundoví básníci, ale underground to taky není. Jsou to Děti kapitána Morgana a jejich poslední album Mami, proč jsi nezůstala v Africe.  více

Biorchestru se i tentokrát většinou daří vybalancovat originalitu aranží, tedy alternativní složku, a složku „popovou“ – líbivost jako východisko, se kterým se dál pracuje. S hudební hravostí korespondují i texty písní.  více


Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více