Rózinky. Nekonečná radost a dychtivost dětství

Rózinky. Nekonečná radost a dychtivost dětství

Kateřině Mičkové se povedlo napsat písničky, které jsou současně moderní i pevně zakotvené v tradici. Z toho, co se podařilo na albu zachytit, by posluchač vůbec neodhadoval, že dcery Mičkovy na novou píseň zpravidla reagují slovy „no fuj“.

Rózinky jsou dívčí folková skupina, která působí od září 2012 při ZUŠ Veselí nad Moravou. Tvoří ji deset děvčat, které vede maminka dvou z nich, učitelka Kateřina Mičková. Ta je také autorkou písní. V bookletu alba, které Rózinky natočily přímo ve své domovské škole, vysvětluje: „Děvčata jsou všechna z Kozojídek, malé vesničky sousedící s Veselím. Rózinky se už od prvních dnů svého života účastnily veškerého kulturního života obce. Nejdříve v kočárcích, ale velmi brzy v krojích či různých kostýmech dle požadavků akcí, do nichž jsme je my – maminky zpěvačky – a kamarádky zapojily.“ Sama Kateřina Mičková do školy jako učitelka nastoupila právě v roce 2012 a skupinu z žaček oficiálně sestavila. „Cítila jsem, že s tělesem, které mělo v mých rukách vzniknout, se nechci zabývat folklorem, i když se to ode mě asi čekalo – jsem jím odchovaná, stále obklopená, mám k němu vřelý vztah a aktivně se mu věnuji. Chtěla jsem zkusit i něco jiného. Lákaly mě dětské písně. Ale protože mě svět písní, které jsou už vydány, někým vlastněny a autorsky chráněny, trochu děsil, rozhodla jsem se psát své vlastní. Nikdy předtím jsem to nedělala a vůbec jsem nevěděla, jestli to budu umět. Nicméně se mi v tom světě slovíček a radostného podupkávání zalíbilo.“ – Delší citace je na místě – nejen proto, že je vždy zajímavé nahlédnout pod pokličku tvorby písní, ale i proto, že Rózinky se právě tímto přístupem k tvorbě stávají zajímavými i mimo svou školu, vesnici nebo region jižní Moravy.

„Skloubit představu o obsahu sdělení s hlasovými dispozicemi a muzikantskými schopnostmi deseti malých holek bývá někdy složité,“ vysvětluje Mičková téměř omluvně, ale omlouvat se není zač. Dokonce z toho, co se podařilo na albu zachytit, by posluchač vůbec neodhadoval, že dcery Mičkovy na novou píseň zpravidla reagují slovy „no fuj“ a že na zkouškách celé kapely bývá reakce „většinou podobná“. Z toho, jak se dívky písniček zhostily, sálá radost, bezprostřednost a – tam, kde malé zpěvačky přece jen malinko přehrávají – roztomilost.

Psaní písní pro děti je opravdu náročná disciplína a mnozí si na ní vylámaly zuby. Už kvůli odvaze bychom měli před Kateřinou Mičkovou smeknout. Jenže písničky, které skládá, vůbec nejsou špatné. Některé sice mají předvídatelné – až kolovrátkové – melodie (Školomilná), ale to k tvorbě pro děti tak nějak patří. Celek, i díky pestrým aranžím, nejen neuráží, ale poslouchá se velmi příjemně. Děvčata mimochodem nehrají jen na obligátní „hudebkové“ nástroje – flétny zobcové a příčné, house, akordeon, violoncello – ale také na vozembouch, kazoo nebo v poslední době velmi populární ukulele. Dospělí muzikanti se na albu podíleli jen minimálně – kromě učitele Jiřího Kováře na klavír je to pouze ve dvou písních opět Kateřina Mičková (housle, respektive kytara). Jinak je vše v rukou a hrdlech mladých muzikantek a zpěvaček.

Čím mě však album opravdu nadchlo, jsou témata písní a jejich zpracování. Kateřině Mičkové se totiž povedlo napsat písničky, které jsou současně moderní i pevně zakotvené v tradici. Projevuje se to už ve formě – na albu vedle sebe zazní obecná čeština i infinitivy končící na „‑i“, archaismy („zhúbce“) i nejsoučasnější výrazy („dovča“), výrazy moravské („mama a tata“) i silně nemoravské („nemůže se nikdo mejlit“). Příznačná je „archaicko-současná“ věta „Nepotkáš holek, kluků, všichni jsou na Facebooku“. Ruku v ruce s formou jde i obsah: Na jednu stranu témata, která mohla zajímat děti před sto lety stejně jako dnes. Obraz dvou „mladých“ líbajících se pod jabloní a kolem dovádějících zvědavých děvčat v Ukecaném ptáčkovi je takřka archetypální („Už to bude, už se budou líbat!“). Dívenka se sirkami je léty prověřený andersenovský příběh. Co Čech, to muzikant je vtipně pojatý exkurz do životopisů našich předních skladatelů. Já se ptám je docela obyčejná písnička pro děti o světě plném zázraků (zpívající ptáci, padající déšť, zlaté obilí). Proti tomu stojí například píseň Školomilská o vysněných povoláních (od farářky až po šoubyznys: „Po vzoru tatínků založit skupinku, zpívat a hrát jako Rammstein!“) nebo Tuzemská dovolená, píseň o tom, že nejlepší je to na Mácháči, protože v cizině „vzduchem lítaj mouchy tse-tse“. Jeden zajímavý detail: Rózinky sice nehrají folklor (a když z něj mají v písni Co Čech, to muzikant citovat, zahrají úryvek z jednoho z největších hitů od Čechomoru), ale v některých momentech odkazují k práci na poli, což je jedno ze základních témat nejen moravských lidových písní. Tíseň zahrádkáře je například skladbička o problému, který i na začátku 21. století trápí obyvatele jihomoravského venkova – o boji s mandelinkou bramborovou. „Zespodu listu každý den larvy, když ho rozmáčknu, prsty to zbarví,“ popisují děvčata nepříjemnou zkušenost, kterou jako malý prožíval i autor tohoto článku.

Nejvýraznější momenty alba? Velmi se povedl Ukecaný ptáček (včetně „divadelních“ vsuvek), výborní jsou Bubáci (jedna z nejvýraznějších melodií alba) a velmi mě bavily úvodní verše dějepisné písně 863 („V zemi zvané Morava, kde pohan snídal pohana“). Ale album Rózinek je silné a hodné pozornosti jako celek. Zasadíme-li je do širšího kontextu tvorby pro děti, mají blízko k laskavé a přitom chytré tvorbě Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka (píseň Lenivá letní mi zní opravdu velmi svěrákovsky) a tvoří protipól drsnějším písním Kašpárka v rohlíku nebo „vracejícího se Pískomila“.

Kateřina Mičková v bookletu píše, že albem chtěla „zachytit nekonečnou radostnost a dychtivost dětství“. Povedlo se to a Rózinky snad budou mít jednou nač vzpomínat. Je pravděpodobné, že se budou už za pár let věnovat jiné hudbě a jiným aktivitám („Už to nebudou malé veselé školačky, ale slečny,“ správně píše jejich učitelka a matka dvou z nich). Ale třeba bude tato aktivita na ZUŠ Veselí pokračovat a přijde nová generace Rózinek a vzniknou nové písničky. Kateřina Mičková by s psaním rozhodně neměla přestávat.

Rózinky, vydavatel: Indies Happy Trails 2014. 13 skladeb, celková stopáž: 41:16

Komentáře

Reagovat
  • Vláďa Myšák Žalkovský

    6. květen 2015, 18:09
    písniočky Rózinek slýchám často na Ptroglase a m,oc se mi líbí, je možné objednat jejich CD na dobírku'? Rád pošlu celou adresu.Vláďa Myšák Žalkovský
    • Helena

      11. leden 2016, 14:38
      Klepni na adresu http://www.indies.eu/alba/2502/rozinky/ a pak si objednej, platíš hotově, třeba jako dobírku.

Dále si přečtěte

BomBarďákovy písničky jsou dětské, ale nikoliv dětinské, nedělají z dětí hlupáky, ale baví se s nimi jako s rovnocennými partnery.  více

Jsou to písničky, ale zpěv v nich skoro není. Jsou tam elektrické kytary a bicí, ale rock to není. Je tam banjo, ale country to teprve není. Texty napsali undergroundoví básníci, ale underground to taky není. Jsou to Děti kapitána Morgana a jejich poslední album Mami, proč jsi nezůstala v Africe.  více

Biorchestru se i tentokrát většinou daří vybalancovat originalitu aranží, tedy alternativní složku, a složku „popovou“ – líbivost jako východisko, se kterým se dál pracuje. S hudební hravostí korespondují i texty písní.  více


Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více