Sbohem a řetěz. Filip Topol v coververzích i osobně

Sbohem a řetěz. Filip Topol v coververzích i osobně

Před týdnem by oslavil padesát let Filip Topol, zítra uplynou dva roky od jeho smrti. Jak plynou jeho písně v čase a v rukou spřízněných hudebníků, mapuje album vydané k jeho nedožitým narozeninám.

Filip Topol je pro mnohé nezapomenutelná postava české alternativy. Zemřel před dvěma roky a ačkoliv se všeobecně vědělo nebo alespoň tušilo, že na tom zdravotně není zrovna nejlépe a již dříve utekl hrobníkovi z lopaty jen o vlásek, byl to šok. Psí vojáky založil v roce 1978 ve 13 letech a kromě toho vystupoval i sólově, psal knihy, hrál ve filmech, jeho temné charisma by si dobře rozumělo s Nickem Cavem. Narozdíl od něj ale nikdy pořádně nezařadil zpátečku a nepřestal se ničit – v tom by si možná porozuměl zase s Jaroslavem Haškem (o nekonečném českém porozumění pro alkohol nemluvím). S jeho smrtí odešla jedna z nejdůležitějších sil hudební scény, která se u nás formovala v 80. letech minulého století. Naopak přišly vzpomínky, zpětné zbožštění a také topolovský kýč věšící vlastní sentimenty na člověka, který si na ně sám sotva potrpěl.

K nedožitým padesátým narozeninám Filipa Topola (12. června 1965 – 19. června 2013) se letos v Praze odehrál vzpomínkový koncert Sbohem a řetěz, už čtvrtý v pořadí. První proběhl v den Topolova pohřbu, další při prvním výročí úmrtí a na Eurotrialogu v Mikulově. Sešly se na nich kapely, které patřily ke generaci „nové vlny se starým obsahem“ i podstatně mladší parťáci, kteří se už zákazy a obstrukcemi ze strany režimu nemuseli zabývat. Do svého repertoáru zařadili pro tyto příležitosti i cover verze Topolových písní podle vlastního výběru. Kompilace živých nahrávek se studiovými dotáčkami vyšla v květnu a právě na posledním pražském koncertu proběhl její křest.

Album začíná u Žiletek. Ty vzbudily možná největší poprask na albu coververzí U nás v garáži, které minulý rok natočila dvojice Havelka – Tvrdý. Falzetová, křehká verze s jemnými beaty popudila spoustu lidí, kteří vyrůstali se zoufalou agresivitou originálu. Nemohli a snad ani nechtěli najít smysl v elektronickém oparu, který podle jejich názoru vzal originálu duši. Bez ohledu na to, jak dobře či nedobře Tvrdý s Havelkou zvládli své album: ukázalo se, že tu přece jen existuje něco jako generační rozpor. Lidé, kteří v 80. letech poslouchali Psí vojáky museli mít širší rozhled, než jim nabízela oficiální scéna, museli něco iniciativně hledat a pravděpodobně v nich musel být i malý kousek odvahy a velký kus otevřenosti k neobvyklým podnětům. O dvacet let později si ti samí lidé nechtějí nechat sáhnout na rodinné stříbro nebo snad na poklady z mládí. Vědí, jak mají věci vypadat. Z tohoto hlediska je každé album Topolových coververzí do jisté míry riskantním počinem.

Kompilace Sbohem a řetěz se už při letmém pohledu na sestavu účinkujících riziku spíš vyhýbá, většinu účinkujících tvoří kapely a lidé, kteří k Filipu Topolovi patří generačně, nebo alespoň do blízkého mentálního okruhu. Z undergroundu – jakkoli je to škatulka podivná a nekonkrétní – vyšli a alespoň částečně se v něm pohybují dodnes. Topolovy písně si pochopitelně hrají po svém, ale cosi z jejich původního náboje v nich pořád nechávají. Nepolemizují s nimi, ale berou je za svoje – na této vlně se nakonec vezou i mladší účastníci nahrávky.

Úvodní Žiletky hraje a zpívá violoncellista Josef Klíč, který je stejně doma v alternativě i ve vážné hudbě a opeře. Na violoncellu je to poznat hodně, zpěv je topolovský možná nejvíc z celé desky. Martin Kyšperský se ve Volá mi známá dostal k energičtějšímu projevu, než je v Květech obvyklé, a sedí to jemu i písni samotné. Tony Ducháček & Garage zahráli svůj obvyklý rock’n’roll a pochybuji, že od nich někdo čeká nebo chce cokoliv jiného – I’m Lucky. Sbor břežanských kastrátů nás v Písni hořícího holuba poprvé dostane k opravdovému českému undergroundu se všemi ctnostmi bezprostřednosti a nectnostmi totálního neumětelství. Houpací koně se pokusily původní verzi Nebe je zatažený prakticky okopírovat – marně a zbytečně. Pro mě nejslabší místo desky. Zuby nehty si Marylin Monroe nahradily J. P. Belmondem a vnesly do celého vzpomínání aspoň trochu vtipu – i když je to jen prosté otočení původního textu do opačného rodu. Andrej Polanský wtf Emül Langman zkrátili Kiliána Nedoryho do dvouapůlminutové punkově-velvetovské instrumentálky – jedna z nejlepších věcí alba vedle Květů. Už jsme doma mají podobně jako Garáž svůj vzorec, z nějž nevystupují a nevystoupili z něj ani v Žiju. Pro mě až nečekaně uctivou verzi Chce se mi spát zahráli Plastic People of the Universe. Stinka – čili Hana Lundiaková – si nepřekvapivě vybrala píseň Stinka na text Sylvie Plath a narozdíl od Plastiků ji přece jen vytrhla z původních kořenů, i když ji zasadila jen na jiné místo podzemního záhonku. Echt! udělali z Černého sedla český pokus o motorkářský bigbít a písni to kupodivu vůbec nesluší. Další silné místo alba vytvořili Krch-offPavel Zajíček se svojí verzí Hospody. Počet tracků doplňuje do nešťastné třináctky coververze Krylova Bratříčka, kterou natočili Psí vojáci. Nejen nostalgický konec, ale i připomínka toho, jak dovedl být Filip Topol křehký a patetický zároveň.

Albu jako celku svědčí živý záznam. Jeho atmosféra sjednocuje značně rozdílné příspěvky a poněkud retušuje i nahodilou dramaturgii, která nechala jednotlivým interpretům při výběru písní zcela volnou ruku. Výsledné album má jistě velkou cenu osobní vzpomínky, stmeluje ho také zaujetí všech zúčastněných, ať už byl jeho výsledek jakkoliv povedený. Album vyvolává i přelud šumících koncertních záznamů z desáté kopie magnetofonové kazety – býval to téměř jediný způsob, jak se k hudbě Psích vojáků dostat. Šuměl na nich ale jen zvuk, hudba sama nikdy. Pokud mě ovšem paměť neklame a nemám jen zbytečnou představu o tom, jak by měly věci vypadat.

Sbohem a řetěz. Kompilace nahrávek z Lucerna Music Baru (19. června 2014), festivalu Eurotrialog (22.–23. srpna 2014) a záznamu z klubu Vagon (12. dubna 2014). 13 skladeb, TT 55:01. MAM853-2. Vydalo Indies MG.

Foto Patorius, wikipedia

Komentáře

Reagovat
  • JVjr

    18. červen 2015, 19:43
    Foto Pastorius, Wikimedia Commons, CC-BY 3.0; nikoli "Patorius, wikipedia". Až dá Klusák na web svou kritičtější, bude zajímavé to srovnat.

Dále si přečtěte

Josef Klíč píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil fanfáry pro významné instituce v Rakousku nebo oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.  více

Přes neustálou nejistotu, co je realita a co fikce, co je autentické a co stylizované, kdy to Cave myslí vážně a kdy na nás jen ironicky pomrkává, si můžeme být jisti, že sledujeme maximálně pravdivý dokument o veřejné postavě jménem Nick Cave. Nebo alespoň dokument o tom, jak Nick Cave vidí sám sebe. Nebo jak chce, abychom ho viděli my. Vlastně je to ve skutečnosti komedie o vycpaných andulkách.  více

Nejen hudba samotná, ale i prostředí tovární haly s graffiti vytvářely undergroundovou atmosféru – krásnou a vtahující pro každého, kdo k ní někdy v životě aspoň na čas přilnul. Myslím, že je to největší devíza Henry Lee Festu proti níž je skoro vedlejší, kdo vlastně na festivalu hraje. Sestava účinkujících ale rozhodně ošizená nebyla.  více


V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více