Barbara M. Willi: je nutné, aby člověk pěstoval i souvislosti

Barbara M. Willi: je nutné, aby člověk pěstoval i souvislosti

Barbara Maria Willi je vynikající cembalistka, varhanice, pedagožka, podílí se na dramaturgii festivalu Concentus Moraviae, vytváří vlastní cyklus staré hudby. Mluvit by se s ní dalo o tolika věcech, že jsme si raději dvě základní témata vymezili hned na začátku. Zaprvé to byl jedenáctý ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí, jehož zahájení nás čeká příští týden, a druhým zásadním tématem bylo rozšíření Katedry varhanní a historické interpretace na JAMU.

Na začátek se podívejme zpět. Kdo vlastně vymyslel cyklus staré hudby Barbara Maria Willi uvádí – šla jste s nápadem za agenturou, nebo přišla agentura za vámi?
Cyklus vznikl ve spolupráci s Davidem Dittrichem, který přišel s názvem Barbara Maria Willi uvádí. Já jsem se ze začátku bránila, protože mi to přišlo těžko překonatelné, podobně jako když slyším sama sebe v rozhlase nebo vidím v televizi – nemám to ráda. Nakonec mě ale přesvědčil a bylo to dobře. Zjistila jsem, že lidé mají rádi, když vidí konkrétní odpovědnost a můžou si tu tvář s něčím spojit. Takže když jsem ta, která vybírá programy, umělce a celou koncepci, a stojím tam před každým koncertem a mluvím, tak to má určitý styl a vytvářejí se i vztahy. Lidé v abonentním cyklu mají svá místa, znají se mezi sebou, vědí, co je čeká, a přesto jsou tam ještě nějaká umělecká překvapení. Tento mix zvyšuje atraktivitu cyklu.

Když vytváříte dramaturgii cyklu, čím začínáte. Hledáte spíš schopné interprety a vybíráte z jejich repertoáru, nebo máte na mysli hlavně skladatele a potom k nim hledáte vhodné hudebníky?
Je to různé, ty dvě linie se prolínají a je to zdlouhavý proces. Zezačátku, když na programu usilovně pracuji, mě nenapadá vůbec nic. A když to pustím a promítám si, kdo momentálně nabízí zajímavé projekty a jaké období a styl bych tam chtěla mít, tak se to poskládá jako mozaika. A z nějakých třiceti nápadů, které mám, nakonec vykrystalizuje šestice koncertů.

Mohla byste trošku představit letošní interprety – co spojuje třeba meditativní charakter Scholy Gregoriany Pragensis a živelnost flétnistky Anny Fusek, když začnu u prvních dvou koncertů?
V té otázce se skrývá hodně zásadní moment staré hudby, a to je obliba kontrastů. Letos se tak trochu střídají elementy. Začínáme symbolickou hudbou středověku, Scholou Gregorianou a tou obrovskou vnitřní koncentrací, kterou mají. Živelnost Anny Fusek je k tomu největší možný kontrast, který si můžeme představit. Tam jsem chtěla postavit koncept i na střídání různých stylů, takže tam budou barvy barokní i nové. Potom se vrátíme k něčemu niternějšímu, což bude vídeňský varhaník Peter Frisée s varhanním pozitivem. Představí varhany jako salónní nástroj, pro varhanní pozitiv se totiž psaly i takové lehčí, sladší skladby. Bude to komornější, ale jiné než Schola Gregoriana. Po letní pauze nastoupí soubor, který bych chtěla hodně podpořit, protože se jedná o skupinu mladých umělců, kteří se zaměřují na starou hudbu v Brně – Brno Baroque. Mají za úkol nově interpretovat známé věci, takové ty šlágry jako Händel, Corelli a Bach, aby ukázali, že dnes máme na jejich hudbu jiný pohled než třeba před dvaceti lety. Jejich vedoucí Zdeněk Svozil je virtuózní a svérázný houslista, mimochodem se věnuje i lidové hudbě. Ten moravský vklad umí vložit do barokní hudby, což mi přijde úžasné. Komorní orchestr potom zase vystřídá duo. Bude se mnou hrát fagotista Mor Biron, který nastoupil už jako velmi mladý do Berlínské filharmonie. Na otázku, jestli hraje i na barokní fagot, odpověděl: „No samozřejmě.“ On je tak dobrý, že se s moderním fagotem začal nudit, tak se musel pustit ještě do něčeho jiného.

Vystoupení člena Berlínských filharmoniků zaujme v programu na první pohled. Nezastíní to ostatní, kteří za sebou nemají tak výjimečnou značku?
Pro mě je vždycky důležitá kvalita toho člověka, ne značka – jak v oblečení, tak v hudbě. Já bych souhlasila s tím, co říkal Quantz před více než dvěma sty lety. Psal o hudební kritice a říkal, že bychom nikdy neměli škatulkovat lidi, protože si musíme uvědomovat, že každý umělec umí něco bezvadně a něco zase míň. Jsou vynikající hráči s nádherným výrazem na pomalé věty, jiní zase oslní svou virtuozitou – to mi přijde velice moudré.

Ještě nám zbývá Musica Florea…
Závěr už jsme chtěli zaměřit na vánoční atmosféru, takže Irena Troupová a Marek Štryncl budou vybírat z francouzského i německého repertoáru hudbu, která je laděná už do tohoto období.

Váš cyklus probíhá v rámci kalendářního roku od února do prosince. Proč ne v rámci sezóny?
Já myslím, že každý rok má nějaké téma jak v životě člověka, tak v hudbě. A pro abonenty je to, myslím, taky dobré, že si můžou naplánovat rok tak, jak ho člověk normálně žije. Přijde mi to přirozenější než školní rok.

Letošní ročník vašeho cyklu je už jedenáctý, na jedenáctky si potrpí primátor Onderka – nezkoušeli jste ho nějak zapojit?
Nezkoušeli, ale díky za nápad. Možná bychom měli udělat ještě nějaké matiné v jedenáct hodin.

Jak se si vůbec stojí umění v očích politiků – ať už v Brně nebo na celostátní úrovni?
Bídně. Je to vidět i na předvolebních programech, kde o hudbě a kultuře nebylo prakticky ani slovo. Pro naše politiky je to tak nevýznamná oblast, že se o to ani nehádají. Je to škoda, protože to není jen otázka financí, ale i koncepce a toho, jakou roli člověk umění dává. Já si myslím, že po ekonomické krizi se nacházíme v krizi hodnot. Mohla by to ale být šance pro to, aby se umění hlásilo o slovo.

Rektor JAMU Ivo Medek nedávno před koncertem Týdne staré hudby říkal, že se jako soudobý skladatel mezi příznivci staré hudby cítí nesvůj. Myslel to jako vtip, ale přece se zeptám – má vůbec nějaký smysl dělit hudbu na starou a novou? Respektive v čem to smysl má, a v čem ne.
Já jsem se ptala mezi kolegy, kteří dělají starou hudbu, kdo z nich se věnuje i nové – dělá to drtivá většina z nich. Je to dané tím, že stará hudba, to byla opravdu taková vlna lidí, kteří chtěli něco jiného než ten mainstream, než slepé následování toho, co učitel říká. Stejný postoj potřebujeme pro novou hudbu, kdy zkoušíme nové barvy, nové možnosti nástrojů. Ten postoj je hodně podobný a právě teď se nacházíme ve chvíli, kdy se tyto dvě oblasti často spojují i v institucích. Například Freiburger Baroque Orchestra systematicky dělá projekty, kdy pro sebe objednává skladby a dělá starou i novou hudbu. Je to šance pro obě strany. Ze začátku jsme ve staré hudbě byli outsideři, což už není pravda – stali jsme se mainstreamem. A abychom si uchovali i tu touhu po originalitě a hledání, k tomu nám dává šanci současná hudba.

Na JAMU by měla vzniknout katedra zaměřená na starou hudbu – jak to s ní momentálně vypadá?
Vypadá to tak, že katedra už je – jmenuje se Katedra varhanní a historické interpretace. Aktuálně pojme varhany, cembalo, historický zpěv a od příštího roku by se měla rozšířit na další barokní nástroje. To znamená smyčce, některé dechové nástroje a jako hlavní obor historický zpěv. Jmenovitě to budou historické housle a violoncello, violone, historický klarinet, flétna a fagot, kladívkový klavír… ze studentů zkrátka bude možné sestavit barokní orchestr. Bude to obdoba toho, co už na JAMU existuje pro moderní nástroje. Podali jsme žádost o akreditace oboru a doufáme, že v březnu se k tomu vyjádří akreditační komise na Ministerstvu školství. Pokud k tomu dá svolení, tak by se v červnu konaly přijímací zkoušky a nástup by byl už od října 2014.

Kdo katedru povede, kdo na ní bude učit?
Momentálně jsem vedoucí katedry já a jakmile budeme mít jistotu, že můžeme pokračovat, tak vypíšeme konkurzy na místa pedagogů, kteří povedou nové obory. Nemyslím si, že bychom otevřeli všechny najednou, budeme vycházet z toho, kde vidíme zájem. Počítám s tím, že první ročník budou barokní housle, violoncello, loutna a zpěv.

Vy jste založení katedry iniciovala?
Jsem u toho takový motor, ale vznik katedry je výsledkem dvacetiletého úsilí řady lidí a teď se nám konečně podařilo prolomit led. Vstoupíme také do úzké spolupráce s Masarykovou univerzitou, takže studenti budou povinně chodit na Ústav hudební vědy, který pro nás bude vytvářet přednášky a semináře na míru. Není logické, aby se teorie a praxe učily odděleně.

Obor Teorie a provozovací praxe staré hudby je možné studovat na Ústavu hudební vědy už teď, čím se bude lišit výuka na JAMU?
U nás se jedná o denní studium, takže výuka probíhá stejně jako u všech ostatních oborů. Studijní plán je podobný, jen teorie je zaměřená víc na starou hudbu. Na hudební vědě je to vedené spíš projektově, takže se scházejí k výuce několikrát za semestr a je to úplně jiná forma studia.

Učíte na JAMU, jste aktivní interpretka i dramaturg – co z toho vás nejvíc baví?
Mě baví právě to, že nedělám jen jednu činnost. Jsem asi typ jako Mor Biron, že by mě to nakonec nudilo, takže potřebuji právě ty výzvy. Myslím, že v dnešní době, kdy každý je specialista, je nutné, aby člověk pěstoval i souvislosti. Když se budu orientovat například ve výzkumu interpretační praxe, tak zase narazím na zajímavé lidi, kteří můžou vystupovat v mém cyklu. A když je slyším, tak mám zase impulsy pro svou výuku a všechno se to hodně podporuje.

Když se vrátím k osvědčeným značkám, v oblasti staré hudby k nim určitě patří i vaše jméno. Nezkoušela jste ho někdy prodat automobilce Bayerische Motoren Werke? Ta zkratka k tomu trochu svádí…
Já jsem většinu svého života žila bez auta, i když teď řídím hodně a ráda. Přímo u BMW jsem to nezkoušela, ale bylo by to vtipné a mohla by se na to vázat i nová forma extrémně mobilních koncertů.

A když zůstanu u těch aut – jak byste charakterizovala sama sebe: jste spíš solidní limuzína, nebo nabušený sporťák?
Já bych řekla, že ty role někdy střídám jako šaty. Někdy jsem historický automobil, a někdy je ze mě i červený sporťák, který nerespektuje žádná pravidla. Ale neříkejte to nikomu.

Komentáře

Reagovat
  • Bohuš Havel

    3. únor 2014, 16:17
    Hluboká poklona paní BMW, připravila pro Brňáky krásný cyklus. Na její akce se vždy velmi těšíme. Bohuš

Dále si přečtěte

Po celý čas koncertu mne opakovaně napadalo několik slov, která podle mého názoru přesně popisují atmosféru koncertu a účinek interpretace jeho aktérek. Na jedné straně plynulost, proud, flow, na straně druhé křehkost, ladnost, feminita. Z hráček a zpěvaček bylo cítit soustředění a ponor do „jejich“ hudby.  více

Musím se hned na začátku přiznat, že jsem na rozpacích, když přemýšlím o včerejším zahájení cyklu Barbara Maria Willi uvádí. Vlastně nevím, jak o vystoupení Concilium musicum Wien referovat, abych byl pokud možno spravedlivý nejen k účinkujícím, ale také sám k sobě.  více

Smysl sci-fi názvu projektu zaměřeného na historickou interpretaci staré hudby mi zůstal zcela utajen. Význam spojení Zpět do budoucnosti se dá v této souvislosti vysvětlit jen za cenu velmi kostrbatých myšlenkových přesmyček. Těžiště večera spočívalo jednoznačně ve druhé, jasně klasicistní polovině, především ve Štěpánově koncertu pro kladívkový klavír.  více


Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více