Vojtěch Dyk & B-Side Band – Deska

5. březen 2015, 9:47

Vojtěch Dyk & B-Side Band – Deska

Jako celek má album všechna pozitiva, která od něj můžeme čekat. Deska je zábavná a přitom profesionálně zahraná a nahraná, Vojtěch Dyk je přesně intonující zpěvák, který umí pracovat s výrazem, hudební složka je moderní a současně pevně zakotvená v bigbandové tradici.

Vedle čistě instrumentálního alba Meeting Point, které nejeden odborník označil za jazzovou desku roku, vydal brněnský big band B-Side Band na sklonku roku 2014 ještě jeden titul, písňovou DeskuVojtěchem Dykem. Tedy se zpěvákem, který zaznamenal v posledních letech strmý vzestup. To, že je opět nominován na Anděla v kategorii Zpěvák roku, už nepovažujeme za žádné překvapení. A o tom, že jeho obličej album prodává, svědčí prostý fakt, že titulní strana obalu nabízí kromě názvu Deska pouze Dykovu fotografii. Název kapely a jejího „bandleadera“ Josefa Buchty čteme pouze na hřbetu krabičky. Je to detail, ale i takové detaily jsou při interpretaci hudby důležité.

Zatímco dřívější koncertní nahrávka Vojtěcha Dyka s B-Side Bandem (Live at La Fabrika) obsahovala coververze písní od Eltona Johna, Nirvany, Stevieho Wondera nebo skupiny Queen, Deska – první studiový počin této sestavy – nabízí původní repertoár. Jako autoři se na něm podíleli basisté Tomáš Vunderle Koudelka (B-Side Band) a Martin Kudlička (Lidopop) nebo klávesisté Ondřej Brousek (Monkey Business) a Boris Urbánek. Výjimkou – nepočítáme-li koncertní bonus – jsou dvě coververze: skladba Davea Lamberta What’s This a velmi pěkně zpracovaná Tržnice světa, méně známá píseň Karla Černocha z poloviny 70. let.

Jako celek má album všechna pozitiva, která od něj můžeme čekat. Deska je zábavná a přitom profesionálně zahraná a nahraná. Samozřejmostí je výborný zvuk (podobně jako u alba Meeting Point se na finálních úpravách podílel Phil Bulla v New Yorku). Vojtěch Dyk je přesně intonující zpěvák, který umí pracovat s výrazem, a zároveň klaun. Hudební složka je moderní (zvlášť v baskytarových a klávesových partech – což vůbec není narážka na autory písní) a současně pevně zakotvená v bigbandové tradici. Album je pestré – zatímco v úvodní, velmi silné, písni Nebe je jasné hraje B-Side Band roli doprovodné kapely, jinde se zpěvákem vede zvláště dechová sekce rovnocenný dialog. Hned v úvodní skladbě se Vojtěch Dyk představuje jako suverénní interpret na půl cesty mezi Danem Bártou a Jiřím Kornem. Pro celkový pocit z alba pak vůbec není důležité, jestli je na něm převažuje jazz, funk nebo pop. Střídá a prolíná se tu vše – jako připomínka skutečnosti, že právě velké orchestry před několika desetiletími k populární hudbě naprosto samozřejmě patřily a že současné jazzové standardy byly původně většinou právě populární nebo muzikálové melodie.

Jiným způsobem k dávnému mísení (nebo možná vyčleňování) žánrů odkazuje píseň Tomáše Vunderleho Koudelky Tajné místo. Propojení jazzového orchestru s trampským textem („Mám rád tamních lesů klid, lehnu si a mohu palci mlít. […] Jezdívám jen tak pod širák“) evokuje někdejší žánrovou dvojkolejnost Settlerů nebo skladatele Jarky Mottla. Propojením s jazzovou tradicí je naopak už zmíněná What’s This, postavená na scatových sólech. Právě v ní se však Dyk předvede i jako improvizátor a „vrstvič“ asociací, když spustí například pár taktů z muzikálové If I Were A Rich Man. Podobných vtípků, legrácek a také (polo)mluvených vsuvek na albu najdeme mnohem více. Někde je to brněnský pozdrav „Zdarec!“, jinde třeba přehlídka více či méně vulgárních nadávek v různých jazycích (Orient Express) nebo nabídka ke společně strávené noci ve francouzštině (My French Honey). Tyto drobnosti na koncertě možná pobaví, ale na studiovém albu, které by mělo být dílem trvalé hodnoty, působí jako rušivý element. Když už humor, pak raději vtipný text písně Martina Kudličky Města nad řekou („Mám rád města nad řekou / Zbytky z domácností v nich tekou“). Nebo zajímavé využití základních francouzských frází „Ça va“ a „C’est bon“ coby rytmického prvku v písni My French Honey.

Celé album se nese převážně ve svižných tempech. Opravdové zklidnění představuje až závěrečná skladba One Last Call, ve které Dyk komunikuje s posluchači desky podobně jako s publikem na koncertě. Jako tečka by to úplně stačilo. Připojený bonus, desetiminutová koncertní nahrávka Dvořákova Larga prokládaného vokálními improvizacemi, album zbytečně protahuje a rozmělňuje.

Mé výše uvedené výhrady k albu jsou subjektivní a směřují především k Dykovu bavičství – tedy k tomu, co na koncertě zpravidla opravdu funguje jinak než z desky/Desky. Po profesionální stránce – ať už jde o výkon kapely nebo dokonalý projev zpěváků – není albu co vytknout. A písně jako Nebe je jasné, Města nad řekou nebo aktualizovaná Tržnice světa patří k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době z českého popu slyšel.

Vojtěch Dyk & B-Side Band – Deska. Vydal BUJOART 2014. 11 skladeb, celkový čas 50:55

Vojtěch Dyk a B-Side Band v Mahenově divadle, foto Tino Kratochvil

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kurt Elling je v současné době považován za jednoho z nejlepších jazzových zpěváků světa. Jaké to je absolvovat s ním turné, už dnes vědí zpěvák Vojtěch DykB-Side Band s vedoucím Josefem Buchtou. Rozhovor nám poskytli těsně před vyprodaným koncertem v Janáčkově divadle.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více

Profesionální brněnský bigband B-Side Band se může pochlubit řadou úspěchů – od nastudování nové verze legendární Jazzové mše Jaromíra Hniličky přes řadu koncertů s Vojtěchem Dykem až po krátké turné s držitelem Grammy Kurtem Ellingem. Nyní B-Side Band vydává nové studiové album Meeting Point. Jde zatím o nejsuverénnější nahrávku souboru, který se zde tentokrát prezentuje skutečně jako bigband, bez žánrových úkroků stranou.  více

Volná improvizace, velký orchestr, individuality, kolektiv, výtvarný doprovod i drobné výstřednosti. To všechno se prolnulo na koncertě Pavla Zlámala a jeho Divergent Connections Orchestra.  více


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více