Magická záře ve filharmonii

Magická záře ve filharmonii

Petr Vronský se vrátil k orchestru, který jako šéfdirigent vedl do roku 1991. Včerejší koncert byl podnětem nejen ke kritice, ale také ke stručné analýze vývoje koncertních řad Filharmonie Brno.

Člověk by se mohl donekonečna opakovat, aby vylíčil vysokou kulturní hodnotu i prostou hudební krásu dramaturgie, kterou Filharmonie Brno razí v posledních letech. Podívejme se blíže na její dvě letošní koncertní řady. Ta první, aktuálně popisně nazvaná jako Filharmonie v divadle I, je následníkem dávného Velkého symfonického cyklu, později přejmenovaného na Symfonické abonmá. Jejím domovem bylo kam až paměť sahá vždy Janáčkovo divadlo a počet jejích koncertů od 80. let 20. století postupně klesal z devíti přes sedm a šest až na současné pouhé čtyři. Takový cyklus už není velký, abonenty postupně odnaučuje chodit na koncerty, je to ovšem také příležitost ke kompaktní dramaturgii, která hledí jedním směrem, je ale zároveň náležitě pestrá – to by na půdorysu devíti koncertů šlo jen stěží. Letos je nabídka děl i interpretů pojata světově a rozhodně by nezapadla ani v Londýně.

Nynější cyklus Filharmonie v divadle II je následníkem Koncertního abonmá, i zde ovšem v běžném hovoru stále neztrácí ještě starší tradiční označení Malý symfonický cyklus. Z někdejších šesti koncertů se také smrskl na čtyři a v minulosti střídal reprezentativní, avšak akusticky nevýrazné Mahenovo divadlo s kontrastním velkým sálem Stadionu, zvukově dodnes optimálním, nicméně pro mnohé příliš nevábným. Nakonec rovněž skončil v Janáčkově divadle, překrásném, moderním, ale zvukově mdlém. Letošní nabídka neslevuje ze strhující dramaturgické invence, je ale také citlivě vyváženou úlitbou tradičně zaměřeným abonentům, přináší větší podíl české hudby a na každém z koncertů zní minimálně jeden opravdový symfonický hit.

Počty abonentů se postupně mezi oběma řadami víceméně srovnaly. Dramaturgové mezitím hledají rozličné cesty, jak obě řady, početně, umístěním i posluchačskou přízní víceméně totožné, vyprofilovat. Došlo však k vážné deformaci sluchové zkušenosti obecenstva, členů orchestru a možná i jeho vedení. Zvuk orchestru šířený v Janáčkově divadle začal být bezděky považován za standard a nikoliv za extrém a svého druhu kuriozitu. Existuje obava, zda si prokletí tohoto prostoru s sebou všichni neponesou i do budoucna a zda při adjustaci akustických parametrů nového koncertního sálu, který by měl být slavnostně otevírán Moravským podzimem v roce 2019, nebude upřednostněno příliš tlumené řešení.

Poté, co místo šéfdirigenta opustil slibný talent Aleksandar Marković, rozhodlo se vedení orchestru ke kroku do neznáma a nechává Markovićovo místo neobsazené. V minulosti se stávalo, že si orchestr ani jeho vedení nebyli schopni či ochotni připustit probíhající propady interpretační úrovně, v tom je nynější situace riziková. Zjevné lpění na šéfdirigentovi původem českém a zároveň zkušeném nenabízí žádné konkrétní řešení a takto banální požadavky navíc možné tvůrčí povahy odrazují. Dirigentské obsazení čtveřice koncertů druhého (malého) symfonického cyklu má být náplastí, jakkoliv malou a třebas i alibistickou, na současný stav: s orchestrem postupně vystupují čtyři jeho bývalí šéfdirigenti, a pokud připočítáme i mimořádný zahajovací koncert sezóny řízený Leošem Svárovským, setkávají se letos posluchači s kompletní pěticí žijících někdejších šéfů.

Z nich nejdéle sloužil Petr Vronský (1983–1991), v historii orchestru je to po Jiřím Waldhansovi (1962-1978) druhé nejdelší období. Paradoxem je, že Vronský spolu se Svárovským představují dle daných preferencí ideální kandidáty na šéfdirigenty. Jsou tu ale už dost okoukaní, nepředstavují víc než solidní dirigentský průměr a neočekává se od nich rozvoj orchestru ani sebe samých. Přitom by bylo lze je volat k odpovědnosti za úroveň tělesa a žádat po nich jeho znatelný růst. Strach před pádem do rutiny byl ale větší.

Na v pořadí třetím, v brněnských poměrech tedy zároveň předposledním koncertě Filharmonie v divadle II se Vronský představil především s překvapivou dávkou energie, ale také s citlivostí a dobrou intuicí. Přitom jedinou možnost opravdově zazářit dostal orchestr jedinou, a to hned na začátku. Dukasův Čarodějův učeň je parádní ukázkou tradičního romantického přístupu k posluchačsky atraktivní orchestrální virtuozitě, je to dílo rytmicky strhující, a přesto nikterak zvlášť obtížné. Ve spojení s žertovným a hudbou velmi názorně ilustrovaným příběhem o začarovaném smetáku, který podle nám známějšího modelu „Hrnečku, vař!“ nepřestává nosit vodu, a to ani po přeražení vejpůl, se dílo stalo jedním z nejvyhledávanějších vůbec a z Dukase udělalo naoko autora jediného díla.

Orchestr hrál parádně, na Vronského pojetí zaujala elasticita orchestru při práci s tempy a jejich přeryvy. Žádná z nástrojových sekcí nezaváhala ani v efektech střídání jednotlivých skupin, kdy si každá dopřála svoje čtyři takty slávy – to platí i pro lesní rohy. Takřka bez zaváhání a se suverénním výrazem hrály trubky, navíc ve svém nejsilnějším složení (s Františkem KřížemVojtěchem Novotným), tradičně perfektní byly i klarinety. Tentokrát sice bez Emila Drápely, ale se srovnatelně znamenitým Lukášem Daňhelem. Svůj velký den měl i tympánista Lukáš Krejčí. Jen kvůli nevelkému rozsahu a závažnosti skladby nelze jeho výkon označit za životní. Krejčí pochopil, že právě tympánista je v mnoha ohledech duší klasického i romantického orchestru, a je zřejmé, že se již nyní úspěšně přibližuje charismatu někdejšího legendárního tympánisty filharmonie Františka Vlka v jeho vrcholné zralé fázi, přičemž po technické stránce jej podle všeho již překonává.

Dvacetiletý pianista Jan Vojtek, vítěz mnoha dětských soutěžních Amadeů i jiných cen, se neprofiluje jako standardní produkt hudebního školství. Od svých počátků usiluje o originální repertoár, ke kterému má blízko, i vkusnou sebeprezentaci. Na svém webu➚, který je zjevně jeho vlastní, nikoliv „agenturní“, nabízí soupis repertoáru spolu s uvedením lhůt, za jak dlouho je ten který kus ochoten „zprovoznit“, od „teď“ až po jeden měsíc. Skrjabinův první klavírní koncert fis-moll zazněl v podání tohoto osobitého a plně disponibilního pianisty vůbec poprvé. Symbióza mladičkého sólisty, zkušeného dirigenta a nemožné akustiky nebyla snadná. Vojtek podal vše, co bylo slyšet, v perfektním přednesu i výrazu a také časté rytmické nesnáze pojal s odzbrojující suverenitou (na šestnáctinové běhy s šestnáctinovou pomlkou na začátku pianisté často nastupují pozdě). Zvolil však bohužel celkově nízkou hladinu dynamiky, tak jak by to slušelo spíš Besednímu domu. Skrjabinova častá klavírní pianapianissima zkrátka zůstala ležet někde na pódiu a většině divadla zůstala překryta statečně, přesto ale nedostatečně se dynamicky mírnícím orchestrem. Dirigent kvůli souhře velmi pečlivě sledoval sólovou hru a na orchestr se skoro nedíval, což se ovšem nakonec ukázalo jako dobré řešení. Zdařilý výkon mladého pianisty ale především upozornil na to, že kvalitní sólisté se nepohybují jen na výsluní koncertních agentur a vyplatí se hledat i mimo ně.

Po přestávce zazněla Janáčkova kantáta Amarus, jedno z děl, která koncem 19. století stála u zrodu autorova nesmírně osobitého tvůrčího rukopisu. Náladou má z jeho díla nejblíže k impresionismu, ne však kompozičními prostředky, ty už jsou ryze janáčkovské a těžko zařaditelné. Pro Vronského bylo důležité, aby do sebe všechny komplikované rytmické („sčasovací“) struktury dobře pasovaly, což by u Janáčka mohlo i stačit, bývá to u něj ale také velkým kamenem úrazu a nejinak tomu bylo tentokrát – většinou bylo vše v pořádku, ve čtvrté části se ale souhra na chvíli rozpadla, zřejmě vinou dirigenta, který před přesností úsporného gesta upřednostnil rozmáchlé, výrazné pohyby, v nichž se ponětí o rytmu mohlo rozostřit. Český filharmonický sbor Brno měl v této své rozsahem nepříliš výrazné úloze sytou barvu a suverénní projev. Těleso přináší stálou a neměnnou kvalitu a jeho prostředí je zjevně motivující, neboť jak u nových tváří tělesa, tak i u protřelých známých pěveckých osobností byla patrná až dojemná snaha o výraznou výslovnost.

Za avizovaného Jaroslava Březinu operativně zaskočil brněnský tenorista Petr Levíček (tuto záměnu nestačily zaznamenat ani všechny záhyby ne zcela přehledných webových stránek filharmonie), nositel nevelkého hlasu, ovšem s překrásnými lyrickými polohami. V Amarovi jakoby se nedokázal rozhodnout pro ten či onen výraz a zpočátku nasazoval tón s jistými nesnázemi, jakoby nebyl rozezpívaný, pro tajemného trudomyslného řeholníka je však jinak ideálním protagonistou. Dobře známá, i poslepu snadno identifikovatelná charakteristická barva barytonu Ivana Kusnjera představuje stálou jistotu české pěvecké scény a ani zde ve své nevelké roli nezklamal. Problematická byla převažující vyrovnaná dynamika provedení, která nedala příliš vyniknout sboru ani orchestru

Je třeba připustit, že Petru Vronskému dala filharmonie relativně snadný interpretační úkol (snad to nebyl projev nedůvěry), byl však splněn na solidní úrovni. Večer nazvaný „Čáry a okouzlení“ přinesl magii v lehčích, až naivních polohách zpracování, na žádné opravdu démonické čarodějné bytosti, kteří se prohánějí kupříkladu Musorgského Nocí na Lysé hoře či Berliozovou Fantastickou symfonií, nedošlo a vše zůstalo v hravé a laskavé podobě. A to navzdory smrti (Amarově, v dávno dopředu určený den), která se stala ústrojným zakončením nevšedně koncipovaného magického programu. Vyzdvihnout je třeba i dirigentovo děkování se jednotlivým úspěšným hráčům po každé skladbě, což s výjimkou Scaglioneho koncertu dva týdny nazpět s naší filharmonií prakticky nikdo nedělá.

Za zmínku stojí kvalita zpracování programového textu na tomto i několika minulých koncertech, které se po letech opět ve větší míře stalo úkolem pro dlouholetého, nyní již bývalého dramaturga orchestru Jiřího Beneše. Troufám si říci, že tak zajímavé a podnětné úvahy o skladbách tu dříve nebyly, a to ani v Benešově vlastním podání. Zajímavý byl i nápad otisknout v programu nikoliv zhudebněnou verzi textu, ale samotnou původní Vrchlického báseň. Do třetice budiž programům chvála i za to, že jsou spolu s aktuálním obsazením orchestru k dispozici na webu filharmonie několik dní před koncertem, takže si je zájemce může v klidu prostudovat v přestihu.

Jediná repríza programu se uskuteční dnes, v pátek 19. února 2016 od 19:30 v Janáčkově divadle. Program ke stažení zde➚

Paul Dukas: Čarodějův učeň, Alexandr Skrjabin: Klavírní koncert fis moll op. 20, Leoš Janáček: Amarus, kantáta pro sóla, sbor a orchestr. Hudební nastudování – Petr Vronský, Jan Vojtek – klavír, Petr Levíček – tenor, Ivan Kusnjer – baryton, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. 18. února 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Čáry a okouzlení

19.2.2016, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte




Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více