Magická záře ve filharmonii

Magická záře ve filharmonii

Petr Vronský se vrátil k orchestru, který jako šéfdirigent vedl do roku 1991. Včerejší koncert byl podnětem nejen ke kritice, ale také ke stručné analýze vývoje koncertních řad Filharmonie Brno.

Člověk by se mohl donekonečna opakovat, aby vylíčil vysokou kulturní hodnotu i prostou hudební krásu dramaturgie, kterou Filharmonie Brno razí v posledních letech. Podívejme se blíže na její dvě letošní koncertní řady. Ta první, aktuálně popisně nazvaná jako Filharmonie v divadle I, je následníkem dávného Velkého symfonického cyklu, později přejmenovaného na Symfonické abonmá. Jejím domovem bylo kam až paměť sahá vždy Janáčkovo divadlo a počet jejích koncertů od 80. let 20. století postupně klesal z devíti přes sedm a šest až na současné pouhé čtyři. Takový cyklus už není velký, abonenty postupně odnaučuje chodit na koncerty, je to ovšem také příležitost ke kompaktní dramaturgii, která hledí jedním směrem, je ale zároveň náležitě pestrá – to by na půdorysu devíti koncertů šlo jen stěží. Letos je nabídka děl i interpretů pojata světově a rozhodně by nezapadla ani v Londýně.

Nynější cyklus Filharmonie v divadle II je následníkem Koncertního abonmá, i zde ovšem v běžném hovoru stále neztrácí ještě starší tradiční označení Malý symfonický cyklus. Z někdejších šesti koncertů se také smrskl na čtyři a v minulosti střídal reprezentativní, avšak akusticky nevýrazné Mahenovo divadlo s kontrastním velkým sálem Stadionu, zvukově dodnes optimálním, nicméně pro mnohé příliš nevábným. Nakonec rovněž skončil v Janáčkově divadle, překrásném, moderním, ale zvukově mdlém. Letošní nabídka neslevuje ze strhující dramaturgické invence, je ale také citlivě vyváženou úlitbou tradičně zaměřeným abonentům, přináší větší podíl české hudby a na každém z koncertů zní minimálně jeden opravdový symfonický hit.

Počty abonentů se postupně mezi oběma řadami víceméně srovnaly. Dramaturgové mezitím hledají rozličné cesty, jak obě řady, početně, umístěním i posluchačskou přízní víceméně totožné, vyprofilovat. Došlo však k vážné deformaci sluchové zkušenosti obecenstva, členů orchestru a možná i jeho vedení. Zvuk orchestru šířený v Janáčkově divadle začal být bezděky považován za standard a nikoliv za extrém a svého druhu kuriozitu. Existuje obava, zda si prokletí tohoto prostoru s sebou všichni neponesou i do budoucna a zda při adjustaci akustických parametrů nového koncertního sálu, který by měl být slavnostně otevírán Moravským podzimem v roce 2019, nebude upřednostněno příliš tlumené řešení.

Poté, co místo šéfdirigenta opustil slibný talent Aleksandar Marković, rozhodlo se vedení orchestru ke kroku do neznáma a nechává Markovićovo místo neobsazené. V minulosti se stávalo, že si orchestr ani jeho vedení nebyli schopni či ochotni připustit probíhající propady interpretační úrovně, v tom je nynější situace riziková. Zjevné lpění na šéfdirigentovi původem českém a zároveň zkušeném nenabízí žádné konkrétní řešení a takto banální požadavky navíc možné tvůrčí povahy odrazují. Dirigentské obsazení čtveřice koncertů druhého (malého) symfonického cyklu má být náplastí, jakkoliv malou a třebas i alibistickou, na současný stav: s orchestrem postupně vystupují čtyři jeho bývalí šéfdirigenti, a pokud připočítáme i mimořádný zahajovací koncert sezóny řízený Leošem Svárovským, setkávají se letos posluchači s kompletní pěticí žijících někdejších šéfů.

Z nich nejdéle sloužil Petr Vronský (1983–1991), v historii orchestru je to po Jiřím Waldhansovi (1962-1978) druhé nejdelší období. Paradoxem je, že Vronský spolu se Svárovským představují dle daných preferencí ideální kandidáty na šéfdirigenty. Jsou tu ale už dost okoukaní, nepředstavují víc než solidní dirigentský průměr a neočekává se od nich rozvoj orchestru ani sebe samých. Přitom by bylo lze je volat k odpovědnosti za úroveň tělesa a žádat po nich jeho znatelný růst. Strach před pádem do rutiny byl ale větší.

Na v pořadí třetím, v brněnských poměrech tedy zároveň předposledním koncertě Filharmonie v divadle II se Vronský představil především s překvapivou dávkou energie, ale také s citlivostí a dobrou intuicí. Přitom jedinou možnost opravdově zazářit dostal orchestr jedinou, a to hned na začátku. Dukasův Čarodějův učeň je parádní ukázkou tradičního romantického přístupu k posluchačsky atraktivní orchestrální virtuozitě, je to dílo rytmicky strhující, a přesto nikterak zvlášť obtížné. Ve spojení s žertovným a hudbou velmi názorně ilustrovaným příběhem o začarovaném smetáku, který podle nám známějšího modelu „Hrnečku, vař!“ nepřestává nosit vodu, a to ani po přeražení vejpůl, se dílo stalo jedním z nejvyhledávanějších vůbec a z Dukase udělalo naoko autora jediného díla.

Orchestr hrál parádně, na Vronského pojetí zaujala elasticita orchestru při práci s tempy a jejich přeryvy. Žádná z nástrojových sekcí nezaváhala ani v efektech střídání jednotlivých skupin, kdy si každá dopřála svoje čtyři takty slávy – to platí i pro lesní rohy. Takřka bez zaváhání a se suverénním výrazem hrály trubky, navíc ve svém nejsilnějším složení (s Františkem KřížemVojtěchem Novotným), tradičně perfektní byly i klarinety. Tentokrát sice bez Emila Drápely, ale se srovnatelně znamenitým Lukášem Daňhelem. Svůj velký den měl i tympánista Lukáš Krejčí. Jen kvůli nevelkému rozsahu a závažnosti skladby nelze jeho výkon označit za životní. Krejčí pochopil, že právě tympánista je v mnoha ohledech duší klasického i romantického orchestru, a je zřejmé, že se již nyní úspěšně přibližuje charismatu někdejšího legendárního tympánisty filharmonie Františka Vlka v jeho vrcholné zralé fázi, přičemž po technické stránce jej podle všeho již překonává.

Dvacetiletý pianista Jan Vojtek, vítěz mnoha dětských soutěžních Amadeů i jiných cen, se neprofiluje jako standardní produkt hudebního školství. Od svých počátků usiluje o originální repertoár, ke kterému má blízko, i vkusnou sebeprezentaci. Na svém webu➚, který je zjevně jeho vlastní, nikoliv „agenturní“, nabízí soupis repertoáru spolu s uvedením lhůt, za jak dlouho je ten který kus ochoten „zprovoznit“, od „teď“ až po jeden měsíc. Skrjabinův první klavírní koncert fis-moll zazněl v podání tohoto osobitého a plně disponibilního pianisty vůbec poprvé. Symbióza mladičkého sólisty, zkušeného dirigenta a nemožné akustiky nebyla snadná. Vojtek podal vše, co bylo slyšet, v perfektním přednesu i výrazu a také časté rytmické nesnáze pojal s odzbrojující suverenitou (na šestnáctinové běhy s šestnáctinovou pomlkou na začátku pianisté často nastupují pozdě). Zvolil však bohužel celkově nízkou hladinu dynamiky, tak jak by to slušelo spíš Besednímu domu. Skrjabinova častá klavírní pianapianissima zkrátka zůstala ležet někde na pódiu a většině divadla zůstala překryta statečně, přesto ale nedostatečně se dynamicky mírnícím orchestrem. Dirigent kvůli souhře velmi pečlivě sledoval sólovou hru a na orchestr se skoro nedíval, což se ovšem nakonec ukázalo jako dobré řešení. Zdařilý výkon mladého pianisty ale především upozornil na to, že kvalitní sólisté se nepohybují jen na výsluní koncertních agentur a vyplatí se hledat i mimo ně.

Po přestávce zazněla Janáčkova kantáta Amarus, jedno z děl, která koncem 19. století stála u zrodu autorova nesmírně osobitého tvůrčího rukopisu. Náladou má z jeho díla nejblíže k impresionismu, ne však kompozičními prostředky, ty už jsou ryze janáčkovské a těžko zařaditelné. Pro Vronského bylo důležité, aby do sebe všechny komplikované rytmické („sčasovací“) struktury dobře pasovaly, což by u Janáčka mohlo i stačit, bývá to u něj ale také velkým kamenem úrazu a nejinak tomu bylo tentokrát – většinou bylo vše v pořádku, ve čtvrté části se ale souhra na chvíli rozpadla, zřejmě vinou dirigenta, který před přesností úsporného gesta upřednostnil rozmáchlé, výrazné pohyby, v nichž se ponětí o rytmu mohlo rozostřit. Český filharmonický sbor Brno měl v této své rozsahem nepříliš výrazné úloze sytou barvu a suverénní projev. Těleso přináší stálou a neměnnou kvalitu a jeho prostředí je zjevně motivující, neboť jak u nových tváří tělesa, tak i u protřelých známých pěveckých osobností byla patrná až dojemná snaha o výraznou výslovnost.

Za avizovaného Jaroslava Březinu operativně zaskočil brněnský tenorista Petr Levíček (tuto záměnu nestačily zaznamenat ani všechny záhyby ne zcela přehledných webových stránek filharmonie), nositel nevelkého hlasu, ovšem s překrásnými lyrickými polohami. V Amarovi jakoby se nedokázal rozhodnout pro ten či onen výraz a zpočátku nasazoval tón s jistými nesnázemi, jakoby nebyl rozezpívaný, pro tajemného trudomyslného řeholníka je však jinak ideálním protagonistou. Dobře známá, i poslepu snadno identifikovatelná charakteristická barva barytonu Ivana Kusnjera představuje stálou jistotu české pěvecké scény a ani zde ve své nevelké roli nezklamal. Problematická byla převažující vyrovnaná dynamika provedení, která nedala příliš vyniknout sboru ani orchestru

Je třeba připustit, že Petru Vronskému dala filharmonie relativně snadný interpretační úkol (snad to nebyl projev nedůvěry), byl však splněn na solidní úrovni. Večer nazvaný „Čáry a okouzlení“ přinesl magii v lehčích, až naivních polohách zpracování, na žádné opravdu démonické čarodějné bytosti, kteří se prohánějí kupříkladu Musorgského Nocí na Lysé hoře či Berliozovou Fantastickou symfonií, nedošlo a vše zůstalo v hravé a laskavé podobě. A to navzdory smrti (Amarově, v dávno dopředu určený den), která se stala ústrojným zakončením nevšedně koncipovaného magického programu. Vyzdvihnout je třeba i dirigentovo děkování se jednotlivým úspěšným hráčům po každé skladbě, což s výjimkou Scaglioneho koncertu dva týdny nazpět s naší filharmonií prakticky nikdo nedělá.

Za zmínku stojí kvalita zpracování programového textu na tomto i několika minulých koncertech, které se po letech opět ve větší míře stalo úkolem pro dlouholetého, nyní již bývalého dramaturga orchestru Jiřího Beneše. Troufám si říci, že tak zajímavé a podnětné úvahy o skladbách tu dříve nebyly, a to ani v Benešově vlastním podání. Zajímavý byl i nápad otisknout v programu nikoliv zhudebněnou verzi textu, ale samotnou původní Vrchlického báseň. Do třetice budiž programům chvála i za to, že jsou spolu s aktuálním obsazením orchestru k dispozici na webu filharmonie několik dní před koncertem, takže si je zájemce může v klidu prostudovat v přestihu.

Jediná repríza programu se uskuteční dnes, v pátek 19. února 2016 od 19:30 v Janáčkově divadle. Program ke stažení zde➚

Paul Dukas: Čarodějův učeň, Alexandr Skrjabin: Klavírní koncert fis moll op. 20, Leoš Janáček: Amarus, kantáta pro sóla, sbor a orchestr. Hudební nastudování – Petr Vronský, Jan Vojtek – klavír, Petr Levíček – tenor, Ivan Kusnjer – baryton, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. 18. února 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Čáry a okouzlení

19.2.2016, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte




Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více